Pět let. Tak dlouho trvalo partě z kanadského Montrealu, než se na trh vrátila s novou deskou. "Taking One For The Team" vznikala obtížně, kvůli autorským blokům protagonistů se nahrávání několikrát přerušovalo a přestože vydavatelství na skupinu hrající už sedmnáct let v nezměněné sestavě tlačilo k výsledku, Simple Plan si dle svých slov chtěli být jistí, že ze sebe vydají to nejlepší.

Pátá studiovka nakonec na konci února konečně vyšla a hned z počátku je třeba říct, že v tiskových zprávách avizovaný návrat k prvním dvěma počinům "No Pads, No Helmets… Just Balls" a "Still Not Getting Any" se nekoná. Syrovější pop-punkové vypalovačky na albu sice najdete (výtečná "Opinion Overload", úderná "Boom!" nebo "Farewell" s hostujícím Jordanem Pundikem z New Found Glory), ale ta punkovější část je natolik potlačená do pozadí, že označovat dnešní Simple Plan za pop-punk je už skoro zavádějící.

Producent Howard Benson jejich výraz natolik změkčil, že by se k nim mnohem více hodil spíše přídomek power-pop, tedy škatulka, kterou si spojujeme spíše s interprety typu Avril Lavigne nebo The All-American Rejects, s nimiž Benson nahrával v minulosti. Spíše než k prvním dvěma albům je novinka blíže dosud poslednímu "Get Your Heart On!", u nějž mnoho dlouholetých příznivců skřípalo zuby kvůli přehnanému příklonu k popu, triviálním popěvkům typu "Summer Paradise" a vícejazyčným verzím stejných písní, které pochopitelně vznikly především s vidinou vyšších výdělků.

První singl, ležérně plážová popina "I Don't Wanna Go To Bed" ostatně směle následuje směr vytyčený už se "Summer Paradise" a Simple Plan dělají všechno proto, aby se z něj stal další velký hit. Vtipný klip parodující "Pobřežní hlídku" ale jen stěží zakryje prvoplánové podlézání mainstreamovým rádiovým stanicím, kvůli němuž byl angažován i chudák Nelly. A to čistě proto, že rappeři v Americe často vytáhnou k úspěchu i tu největší blbost.

Podobně hloupé je i pískající reggae "Singing In The Rain", v němž hostuje v poslední době úspěšné hiphopové duo R.City nebo "I Don't Wanna Be Sad", s nímž byste neudělali chybu na oslavě desátých narozenin vašich dětí. Pochvalu nezaslouží ani balada "Perfectly Perfect", z níž klišé a patos vyloženě stříkají.

Zamrzí také texty, v nichž se skupina kolem Pierra Bouviera ne a ne odpoutat od středoškolských trablů s láskou, o nichž zpívala už před patnácti lety a v obavě, že si dnešní teenageři najdou nové ikony, se jich stále drží, přestože už průměrný věk členů dávno překročil třicítku. Ze stejného důvodu se od nich pravděpodobně budou odvracet i původní fanoušci, protože zatímco jim se hudební vkus v průběhu let změnil a naivní písně typu "Kiss Me When Nobody's Watching" nebo "Everything Sucks" už k nim nepromlouvají, pro držitele dvou cen Juno je to stále hlavní pilíř jejich repertoáru.

Z předchozích odstavců to může vypadat, že "Taking One For The Team" je docela průšvih, ale že kanadská pětice hudebně nevyrostla ještě neznamená, že se z jejich tvorby zcela vytratilo vše, kvůli nimž jsme je dříve měli rádi. O trojici svižnějších a také nejlepších skladbách čerstvého výlisku už byla zmínka výše, kromě ní ale na kolekci čtrnácti kousků naleznete i pár dalších věcí, které stojí za zmínku. Tvrdší "Nostalgic", odmítavá "I Refuse" i odsekávaná "P. S. I Hate You" sice nebudou bourat žebříčky, ale zcela určitě vás donutí se k desce opakovaně vracet.

Dobré také je, že podobně jako v minulosti s "This Song Saved My Life" se i tentokrát účastníci loňského Vans Warped Tour alespoň na moment vrací s vážnějším tématem, na nějž chtějí upozornit. Ploužák "Problem Child" je přesně tou písní, která může své místo na světě hledajícímu teenagerovi pomoci najít cestu nebo alespoň ukázat, že na své problémy není sám.

"Taking One For The Team" je rozporuplná deska, kterou je snadné pochválit a stejně snadno i sestřelit, protože argumentů pro ten či onen názor nabízí více než dost. Trochu neurčité hodnocení šest z deseti je tak spíše ukazatelem, že to ani zdaleka není album pro každého a jak původní, tak noví fanoušci Simple Plan se budou muset popasovat s tím, že i na popáté jde vlastně skoro o totéž, co dříve. A je jen na prioritách a vkusu každého posluchače, zda je to přesně to, co od nich chtěl dostat nebo naopak.