Plíhalovo pohlazení na duši

01.09.2002 17:24 - Luboš Svoboda | foto: facebook interpreta

Výjimečný písničkář Karel Plíhal vystoupil v poslední den mladého vícežánrového festivalu Pacovský poledník. Jeho recitál jevil známky toho, že se snad zpěvák, možná i díky Zelenkově "Roku ďábla", začíná maličko otrkávat. Osobitost a talent mu však pořád zůstávají, stejně jako hromada skvělých písní.
Karel Plíhal
© Karel Plíhal
V nepříliš dobrém zdravotním stavu jsem se v neděli 25. srpna zastavil cestou domů v Pacově, městečku na pomezí Jižních Čech a Českomoravské vrchoviny, kde probíhal poslední den třetího ročníku malého vícežánrového festivalu Pacovský poledník. Předposlední koncert patřil Karlu Plíhalovi. Jeho vystoupení někdy v první polovině devadesátých let bylo první, na které jsem kdy sám od sebe šel, tenkrát ještě hrával s Jarkem Nohavicou. Ani tenkrát ani nikdy jindy mě nezklamal, ať už naživo nebo na desce. Tak nějak jsem předpokládal, že stejné to bude i tentokrát. Jestli teď čekáte, že řeknu: "Jednou to muselo přijít. Slabota. Bla bla...," jste naštěstí vedle :). Karel byl ještě lepší, než jsem čekal, jakože u něj si člověk zvykne na vysoký standard.

Kromě tří kytar osamocený hudebník působil, nakolik je to jen u něj před více lidmi možné, uvolněně. Určitě tomu napomáhala neformálnost prostředí. V "Koncertním sále" Stodola, s pódiem sbitým z beden na brambory, bylo určitě dýchatelněji, než v jihlavském hotelu Gustav Mahler, kde jsem ho viděl naposledy. A to i doslova. Spokojené, usmívající se, smějící, ale odměřeně tleskající publikum snad akorát přece jen mohlo projevit maličko víc nadšení. Trošku jsem se bál, že přijede hafo lidí. Poté, co velká část národa Karla viděla v Zelenkově, nebojím se říct trháku, "Rok ďábla", v jeho neodolatelné "roli", si ho musela zamilovat. Vzhledem k tomu, že jsem seděl hodně vepředu a zrak měl pevně ukotven k hmatníku Plihalovy kytary, ani nevím, kolik hlav se dostavilo. Ani mladičkých sympatických organizátorek (vypadá to, že pořadatelské řady byly zaplněny výhradně sukněmi :)) jsem se nezeptal. Ale plno nebylo.

Z Karla se stává správný folkař. Ne, že by se výrazně měnil jeho styl. Pokud, tak spíše směrem od folku pryč, neboť připravované album bude naplněno písněmi Josefa Kainara. Narážím na autorovu poznámku na koncetě pronesenou, tedy že správný folkař má míň hrát a víc mluvit. To se mu tentokrát povedlo. Chrlil ze sebe skvělé básničky jednu za druhou, funglovky i archivní. Z těch, co jsem neslyšel, si (snad správně) pamatuji pořádně akorát jednu - "Rodiče: Neživí, nešatí, šediví, plešatí." Vtipně reagoval na batole pějící po svém druhý hlas (jehož maminka náhodou seděla vedle mě), i na paní, která měla tik v ukazováčku položeném na spoušti foťáku se silným bleskem. Neustále dělal poznámky a komentoval jednotlivé písně, přičemž jako obvykle nezapomněl upozornit na těch několik rychlejších písní, jež jsou v jeho repertoáru málem ohroženy vyhynutím. Jinak podle vlastních slov hrál jen to, co ho ještě baví, přičemž pro jistotu asi po dvou písničkách (v průměru nemají moc přes dvě minuty) musel po kraťoučké pauze uklidňovat, že ještě nekončí a že to těch devadesát minut snad dá.

S časem měl pravdu, byla to usmolená, ošulená hodinka a půl i s přidáváním. Jestli ji měl i s výběrem skladeb nevím, ale divím se, že zabrousil třeba k "Pohádce" (Oldfieldova "Ommadawn"), o které jsem si mimochodem myslel, jak už nemám zmáknutý její doprovod. Karel mě samozřejmě uzemnil zase o něco komplikovanější verzí. Alespoň bych zvládl bez problému zahrát druhý přídavek. "Nultá hodina" v prapodivné tónině totiž byla a cappella. V chronologicky poměrně rovnoměrném výběru skladeb mělo možná maličko navrch poslední album "Kluziště", jehož písně se však datem vzniku řadí k těm nejstarším. Je to takové maličko zmatené. Navíc stejnojmenná Plíhalova skladba na albu není, a tak vůbec... Hrál z ní i divácky určitě vděčné "Intelektuálky" ("Přijely k nám z dálky intelektuálky. Já měl dvě, Pepa tři, ale to sem nepatří...", doporučuji kytarovým začátečníkům), nebo mou oblíbenou "Morseovku".

Takže jsem si opět potrvdil, že vystoupení Karla Plíhala jsou nebesky pohodovou záležitostí. Přestože je slovo "pohodový" posledních pár let zneužíváno a přeužíváno. Jeho opravdu výjimečná osobnost je toho zárukou. Na tu hodinu a půl jsem zapomněl, že je mi blbě, mám horečku a dva dny jsem vlastně nespal. Je mi souzeno chodit na koncerty nemocný. Karel Plíhal by asi mohl hrát cokoliv a člověku by bylo příjemně. A hrát opravdu umí.

Karel Plíhal, Pacovský poledník, 25.8.2002


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY