Reedice všech řadových alb Phila Collinse přicházejí v době, kdy je všechna velká jména hudebního byznysu mají dávno za sebou a někteří i několikrát. Collins sám čekal až do této doby. Důvodů, proč se rozhodl znovu projít svou hudební minulost, bylo několik.

Jemu samotnému hodně polichotilo, že ho několik současných hvězd jmenovalo v souvislosti se svojí inspirací. Alicia Keys, Lorde, Adele, Pharell Williams či Beyoncé. Ti všichni si rádi pouštějí skladby tohoto všestranného umělce. Aby to nebylo jen čisté oprašování už jednou vydaného, dumal zpěvák nad tím, jak reedice ozvláštnit. Nápad s připojením demosnímků skladeb se mu nezdál příliš dobrý, ostatně stejně už všechny dávno vyšly.

Naopak se nadchl pro to, přenést energii z koncertních pódií opět na stříbrné kotoučky. Proto vyjma studiového alba je vždy na druhém CD k nalezení několik písní v živých provedeních tak, jak je Collins a spol. přednesli v době vydání desek. A k tomu samozřejmě přidává pár demosnímků, popřípadě B-stran singlů. Obaly alb v původních aranžích a námětech byly přefoceny s aktuální podobou zpěváka a v bookletech se objevují vzpomínky a důvody zařazení některých skladeb. První album, kterému se budeme věnovat podrobněji, je šestá studiovka "Dance Into The Light".

Následovník alba "Both Sides" bohužel nezastihl dřívějšího člena Genesis v optimální formě. Časově zbytečně rozmáchlá (přes hodinu trvající) řadovka se pohybuje po jakési kvalitativní sinusoidě, když začíná titulním hitem a končí prachbídnou verzí Dylanovy "The Times They Are Changing". Album je hodně ovlivněno africkými rytmy, které jsou patrny v písni "River So Wide" nebo i v rozjuchané a hodně energické "Wear My Hat". Ta hodně bavila i naživo, kdy z ní celá kapela na pódiu udělala pořádnou komediální show a prohazovala si navzájem klobouky.

Collinsovi většinou jdou naprosto skvěle pomalejší skladby a i když hlavní melodický nápad v u nás méně známé (ač byla jedním ze šesti singlů) "The Same Moon" není až kdovíjak nosný, krásnou, ba až mrazící atmosféru skladbě dodají sólující klávesové nástroje. Dalšími jednoznačně kladnými body desky jsou vláčná "No Matter Who", či na odkaz The Beatles ukazující singlovka "It´s In Your Eyes" s vícehlasy i při slokách.

Úplné propadáky, doslova nutící ke spaní, jsou tu minimálně dva a bohužel pořádně dlouhé - šest a půl minuty trvající "Just Another Story" a více než pětiminutová singlová "Oughta Know By Now". Pokud by tyto dvě skladby na albu nebyly, hned by bylo zkráceno na přijatelnou stopáž a dostalo by chybějící švih. Zbylé nejmenované písně nepřekáží, ale kterákoli je zároveň lehce zapomenutelná. Nepomůže ani silný příběh, který se nachází pod textem skladby "Lorenzo", navazujícím na filmové drama dle opravdového příběhu "Lorenzo´s Oil". Text k němu napsala Lorenzova matka Michaela Odone.

Zbytek autorské práce, kromě jmenované cover verze Dylana, obstaral protagonista sám, stejně jako spoustu nástrojů ve studiu. Na obalu desky dokonce výslovně upozorňuje, že používal pouze živé bicí. Byla to odpověď na kritiku, která se na něj snesla po vydání předcházející desky, kde používal zčásti i automat. Sám to vysvětluje tím, že bicí používá hlavně jako dobarvení zvuku a nálady písně.

Nahrávka se tehdy stala komerčním propadákem a hudební kritici renomovaných médií jí kolem krku taky nepadli. Na následující turné to však nemělo dopad a šňůra byla velmi úspěšná. I přes výše zmíněné kritické body jsou na desce tři hity, které se v rádiových rotacích drží ještě po dvaceti letech - titulní skladba, "No Matter Who" a "It´s In Your Eyes". Co by za to mnozí dnešní umělci dali? V kontextu další Collinsovy tvorby je však třeba začít hodnocení trošku nížeji, aby bylo v dalších recenzích kam stoupat.