Poprvé o sobě dala Barbora Poláková vědět ironickým singlem "Kráva" a na podobnou notu navázala hitem "Nafrněná", který se na YouTube blíží hranici jedenácti milionů zhlédnutí. Ten je jen dalším potvrzením, že písně s ironickou štiplavostí a značným nadhledem poslední dobou opravdu fungují. Vzpomeňme třeba na Ewu Farnou a "Mám boky jako skříň".

Jestli si však někdo myslí, že podobně zní celé album, bude rychle vyveden z omylu. Producent Jan P. Muchow si se zvukem desky pořádně pohrál, takže výsledek zní dostatečně moderně. Texty se vyhýbají klišé a je v nich patrná osobitost Polákové, která kašle na pravidla a určitou uhlazenost, ale píše přesně to, co cítí. "Taky mám krosnu/Není tak velká/Ale je těžká/Tak jak jsem stará/Mám tam své lásky/A taky nelásky/I první polibek/Za první Delvitou... v Kolíně/Je tam pět zklamání/Asi tři rajčata/Jedenáct strachů/A půlka Bible," vyznává se například v písni "Krosna".

Album je směsí chytře namíchané a citlivé elektroniky s živými nástroji. Občas je cítit, že by si Poláková dobře potykala s projekty Hapky a Horáčka, jindy byste si ji klidně představili vedle Dana Bárty v Illustratosphere. Otázkou však je, na jaký trh Poláková vlastně cílí a jestli vlastně vůbec někam cílí.

Postupným poslechem zjistíte, že na párty byste s touhle deskou rozhodně neuspěli, protože velká část z ní je melancholická s prvky jazzu a šansonu. Klidná, ale zároveň nenudí. A najednou se z ní vyloupnou tak odlišné singly "Kráva" a "Nafrněná", které si zpívají malé děti i jejich maminky. Jenže je to skutečně měřítko dlouhodobé popularity? V dnešní době jsou sice miliony přehrání na YouTube úspěchem, ale do budoucna nemusí vůbec nic znamenat.

Barbora Poláková se asi jednoduše uchopit nedá. Nemusíte si z ní hned po prvním poslechu sednout na zadek. Zároveň ale určitě oceníte, že album rozhodně nenahrávala z nějakého rozmaru, aby si mohla ke statusu herečky dopsat ještě přízvisko zpěvačka. Neodhadnete, jestli další desku vydá za dva roky, za deset let nebo jestli ještě vůbec nějakou vydá. A i to ji na jinak docela předvídatelné české scéně dělá zajímavou.