Česká premiéra irské čtveřice Kodaline se nesla v napjaté atmosféře. Vyzpívá hezoun Steve Garrigan ten refrén v "Lost" nebo se mu zase v půlce tónu zlomí hlas jako o chvíli předtím během "Way Back When"? Odehraje vůbec skupina celý set? A o kolik písní nás případně ochudí? To byly otázky, které se v průběhu hodinu a půl dlouhého koncertu vynořovaly v myslích fanoušků, kteří se při vymodleném vystoupení svých oblíbenců museli rychle srovnat s tím, že úplně ideální večer to ve vyprodaném Lucerna Music Baru určitě nebude.

Po výtečném supportu v podání L.A., kteří mají kromě na internetu nedohledatelného profilu formace alespoň štěstí na zpěváka a silné písničky mířící kamsi mezi Stereophonics a R.E.M., se publikum složené převážně z náctiletých děvčat rozpištělo tak, až z toho zaléhaly uši. Důvod nadšení? Příchod dublinského kvartetu. Skupina ve složení Mark Predergast (kytara), Vincent May (bicí), Jason Boland (basa) a Steve Garrigan (zpěv, kytara, klávesy a další nástroje) nastoupila s tamburínou v ruce a končetiny přítomných se ihned začaly dotýkat v pravidelných intervalech.

Brzy se ale ukázalo, že Kodaline se pražským koncertem spíše jen protrápí. Hlavní protagonista nepřestával popíjet z čajíčků, posmrkával a faleš, výšky či neudýchatelné tóny skrýval za oddalování se od mikrofonu nebo přenechání zpěvu fanouškům. Ti vypadali, že je jim všechno jedno a formaci zahrnovali takovým množstvím podpory, až se člověk musel sám sebe ptát, jestli opravdu slyší tentýž zpěv co ostatní. Blonďatý frontman přitom intonovat opravdu umí a když se mu podařilo zazpívat tak, jak chtěl, místy to i díky pořádně hlasitému nazvučení bralo dech. Čisté a problémové pasáže se ale bohužel prolínaly přibližně v poměru 3:1, což ani při nejlepší vůli k opravdu dobrému koncertu nestačí.

Materiál přitom Kodaline přivezli povedený. Půvabné melancholické melodie noblesního pop-rocku s občasnými úskoky k divočejšímu pojetí se postaraly o pestrost a paleta emocí a barev jejich tvorby z alb "In A Perfect World" a aktuálního "Coming Up For Air" nabízely dostatek silných momentů k zapamatování. V úvodní části koncertu zaujala sborově odzpívaná "High Hopes", v té závěrečné zase třeba akustické provedení "The One" se svítícími mobily, z "Mylo Xyloto" si inspiraci beroucí jízda "Coming Alive" či závěrečné velké baladické číslo v "Love Will Set You Free".

A i přesto, že to od kytary ke klávesám přeskakujícímu principálovi zrovna moc nezpívalo, nešel přehlédnout potenciál, který jeho kapela má. Takže i když nadšení z čísla "Love Like This", kde se zpěvák doprovodil na foukací harmoniku a mandolínu střídalo s rozpaky, jakmile z přídavků zmizela například plánovaná coververze "Billie Jean" od vy-víte-koho, jejich letní koncerty na Colours Of Ostrava, Szigetu a dalších festivalech vám přece jen můžeme doporučit. Protože až se dá Garrigan zase zdravotně dohromady, půjde z jeho předvedení "All I Want" mráz po zádech stejně, jako když si jej pustíte z odkazu na YouTube výše.