Mikoláš Růžička a jeho Piano právě zažívají své druhé existenční dějství, spojené s deskou "Theia". Samotný křest by si možná zasloužil, aby byl koncipován celý na sezení. Iterace dream-popu s alternacemi do vod ambientu na samotných albech způsobila, že většina příchozích automaticky zamířila k sedačkám. Plac před pódiem tak před začátkem koncertu zel spíše prázdnotou, byla to však chyba lávky. Zlomovým bodem byla hymnická "Honesty", kdy posluchač prvně zjistil, že by bylo lepší se vlnit s davem, který se nakonec pod scénou sešel (experimentální prostor NoD se stihl slušně zaplnit, ale narváno k prasknutí nebylo). V tento moment totiž nastolená rytmika Jana Janečky, basové linky Štěpána Růžičky a kytarové vybrnkávačky Timona Svobody prvně proťaly jakési stojaté vody (podobných chvil následně přišlo ještě několik) a i obecenstvo podobným způsobem ožilo. A i když se koncert následně nesl převážně v pomalejším módu, už kapelu popohánělo pozitivní energií.

Začalo se pozvolna, "Violin Tone" namotávala hloubky emocí s nezaměnitelným vokálem Mikoláše, naživo je snad ještě více uhrančivý, se sehranou kapelou v zádech se mohl ponořit do zpěvu a nenechat se ničím vyvést z míry. Do minulosti, k bezejmennému debutu, se během večera odskočilo jen čtyřikrát. V úvodu to byla dvojice "Fever" a "Bunker", v druhé části došlo na "Land" a "It Won't Destroy Me" vše završila v samotném závěru. V "Bunker" přišel čas na prvního hosta, tím se stala Veronika Lazorčáková, která ji svým zpěvem posunula do drobet jiných sfér. "Honesty" pak byla převtělena v atypické dueto Veroniky a Mikoláše, nechyběla v tom magická spontánnost.

Po krásce "Boy" přišla chvíle pro samotný akt křtu, kdy nejdříve CD podepsali všichni členové Piana, následně jej polili a vhodili do publika (a proletělo až ke zvukaři). Po znamenité krásce "Come Undone" přišel jeden z vrcholů - postarala se o to Sára Vondrášková. Nejdříve společně představili již zmíněnou "Land", přičemž souhra hlasů Sáry a Mikoláše byla odzbrojující. Snad nejenom mně po zádech přejelo nejedno mrazení, husina. "Theia" posléze sice působila jako poloviční bonus, ale ona alchymie tam stále byla. Sára se svým projektem Never Sol chystá na 27. února do Paláce Akropolis speciální koncert za doprovodu Orchestru Pražské Filharmonie, kde by Mikoláš mohl toto hostování oplatit, případně by mohli někdy zkusit společně natočit i celou desku. Nebylo by to zcela marné.

To se již však začalo pomalu blížit finále, jímž byla poklidná "Only You" a do živelné formy vygradovaná variace na "Strymoon". V její druhé části se k Pianu připojil i František Bořík z Mandrage, aby tato mysteriózní záležitost mohla zaznít v plné orchestraci (s menší porcí elektroniky než ve studiové verzi). František pak odehrál i klavírní part prvního přídavku, kterým se stala "Try". Ta rozhodně nemohla chybět, neb je stěžejním bodem celého alba "Theia", které tak zaznělo téměř kompletně (až na jedinou výjimku v podobě "Brand New But The Same").

Piano přípravy na tento oslavný večírek nikterak nepodcenili a skladbám vdechli mnohem živelnějšího ducha, pohráli si i s intenzitou pocitů z jednotlivých zákoutí "Theii". Všechny posbírané příběhy v maximální míře ožily a předaly dál své toky myšlenek. Mikoláš Růžička a jeho sehraný tým okolo něj předali přiměřenou porci hudebních požitků, jen to vhození do chladné, větrné noci přineslo celkem drsný pád (při opuštění klubu) a probuzení do reality.