Jak se hudební trh proměňuje a bobtná, stává se pro spoustu umělců stále důležitější, aby si našli vlastní hudební podpis, díky němuž je posluchači v širokém spektru muziky, která se na ně denně valí, bezpečně poznají. Vedle lidí, jakými jsou Pitbull, Akon, RedOne a další, kteří se v úvodu svých hitů většinou i představí, je ale kromě signifikantního podpisu stále důležitější také image a celkový koncept, který svým příznivcům představíte.

Přišli na to také Disclosure, kteří v roce 2013 zazářili se svou debutovou deskou "Settle", na niž si pozvali taková jména, jakými jsou Jamie Woon, Eliza Doolittle, London Grammar, AlunaGeorge, Jessie Ware a nebo dodatečně také Mary J. Blige. Z nahrávky bratrské dvojice Guye a Howarda Lawrencových se uchytilo překvapivě vysoké množství singlů a jak "Latch", tak třeba "F For You", "White Noise" nebo "When The Fire Starts To Burn" patří dnes ke klubovým klasikám.

Jak se britské duo nechalo slyšet, s druhou deskou se také chtělo pustit do konceptuálního díla a i jim tentokrát šlo hlavně o to, abyste vždy bezpečně poznali, že vám hrají právě oni. Tyto cíle se jim však podařilo naplnit jen zčásti.

"Caracal", jak se deska pojmenovaná podle africké kočkovité šelmy jmenuje, se od prvotiny hodně liší, a to zejména tím, že čistě hudební složka je na ní hodně soudržná. Oba sourozenci v rozhovorech svorně tvrdí, že tentokrát měli daleko jasnější představu o tom, co a jak natáčet, a že si uvědomili, že se klidně mohou pohybovat mezi pětadvaceti i sto třiceti beaty za minutu a pořád znít jako Disclosure. To je sice pravda, ale barevnost a různorodost debutu je snahou o větší sevřenost tím pádem tatam. Můžete to brát jako dobrou i špatnou zprávu, ale byť se autor recenze přiklání spíše k druhé variantě, je na místě si také říct, že celá tahle snaha o sjednocenost má své trhliny.

Tím, že si pánové i na druhé album přizvali plejádu více či méně známých interpretů, museli chtě nechtě přistoupit ke kompromisům, které nejsou vždy ku prospěchu věci. Tím, že každý z hostů chtěl zpívat o něčem trochu jiném, se nahrávka rozchází v tématech jednotlivých textů, kdy například The Weeknd zpívá v úderné noční hymně a nejnovějším singlu "Nocturnal" o démonech, prázdnotě a depresích. To NAO je v syntezátory a drumpady vyšperkované "Superego" štiplavě obviňující. A třeba Sam Smith, který za svou slávu vděčí do velké míry právě bratrům milujícím frisbee, se po spolupráci na "Latch" vrací, aby v hitovce "Omen" zapěl o rozchodu a samotě, což je ostatně jeho oblíbené téma.

Kromě textů se ale roztříštila i vizuální prezentace. Ta byla původně zamýšlena jako na sebe navazující film o tom, jak mladá hrdinka v dystopickém sci-fi světě z nějakého důvodu utíká před policií. A když se videoklipy k singlům "Holding On", "Omen" a Howardem Lawrencem zpívanou "Jaded" podíváte v tomto pořadí za sebou, kromě zmíněného děje zase jednou uvidíte, že velký rozpočet dělá divy.

Jenže pak přišla na řadu Lorde, která svůj vokál propůjčila celkem slušnému singlu "Magnets" a místo pokračování rozjetého příběhu následovalo video, které spíše než samotným Disclosure pomáhá k sebeprezentaci právě novozélandské zpěvačce.

Celkem slušná ale není jen zmiňovaná spolupráce, ale také třeba promosingl "Willing & Able", do nějž si z práce na svém vynikajícím debutu odskočil Kwabs, nebo také závěrečná položka, velmi pomalá electrosoulová balada "Masterpiece" s Jordanem Rakeiem. A vlastně i celá studiovka.

Muzikanti, již za nejšílenější publikum považují to dánské, s albem "Caracal" svůj debut bohužel nepřekonali. I tak se ale jedná o solidní nahrávku, na níž se sice nepovedlo úplně všechno, ale své fanoušky si určitě najde.