Ponechme stranou zjišťování faktu, nakolik je výsledek dílem samotného hlavního aktéra a nakolik jeho hostů. Jean Michel Jarre si svou ideu spoluprací s kolegy z elektronické branže vymyslel do posledního detailu. Je pozitivním zjištěním, že neoslovil jen ty, kteří patří v hudbě k již zavedeným legendám (Tangerine Dream, Pete Townshend z The Who nebo Laurie Anderson), ale že se spíše obrátil na mladší ročníky (Little Boots, M83, Boys Noize, Fuck Buttons), které se na první pohled nemusejí zcela přímo střetávat s tím, co za ty roky sám Jarre natočil a jak ovlivňoval ostatní souputníky. Po chudších letech na vydávání nového materiálu se toto vše mohlo zdát jako velké sousto, ale po prvních posleších "Electronica 1: The Time Machine" nikterak neklopýtá do neočekávaných pastí. "Glory" s M83 je přitom náladová nástraha, do které snadno zapadnete.

"The Time Machine" je historickým průletem, kde se střídají spíše náznaky návratů kamsi k sférickým atmosférám new age, k nimž měl Jean Michel vždy asi nejblíže. Na druhou stranu celkem záhy vstřebal dnešní trendy a načichl tím, čím se baví současná generace hudebníků. Asi až s odstupem času budeme moci o tomto albu prohlásit, že se jedná o určitou kroniku, záznam současnosti s doplněním, připomenutím důležitých historických momentů. Proto zde mohou bez sebemenších zádrhelů fungovat instrumentální kolosy "Zero Gravity" s Tangerine Dream a třeba závěrečná "The Train & The River" s geniálním klavíristou Lang Langem (ta může mnohým evokovat práci s dramatickými zvraty a budování dějové zápletky na Jarreho klasice z osmdesátých let minulého století "Rendez-Vous") oproti zpívaným a mnohem kratším strukturám. To je třeba případ Mobyho "Suns Have Gone" nebo menší rošťárny "Travelator, Pt. 2" s energickým Petem Townshendem. Na minimalistické experimenty tolik prostoru nezůstalo, ale natrefíte na ně.

První "Electronica" má patrný rozlet mezi žánrovými šuplíky, cílem, zdá se, bylo natočit v tomto duchu velmi rozmanitou desku, ale se snahou konzistence výsledku. Od titulní "The Time Machine" s Boys Noize se odvíjí několik zvukových a ruchových větví, těžících z Jarreho rozpoznatelných melodických fragmentů, které odhalují nápovědy směrem k dalším kompozicím. Air tak mohli "Close Your Eyes" dosti ohnout ke svým raným nahrávkám, "Immortlas" si z Fuck Buttons berou nemálo hypnotických rovin. Slabiny nejsou hned patrné, ale zjeví se až po několikátém poslechu, v tomto ranku se celkem rychle opotřebuje "Stardust" v trance módu Armina van Buurena, ta až příliš evokuje trhliny jiné řadovky Jeana Michela - "Téo & Téa" - od jejího vydání jsme vlastně osm let čekali na nějaký ten nový materiál. Oproti ní je "If..!" neohratelná libůstka, které neoblomnou tvář vtiskla Little Boots.

Vnímání "Electronica 1: The Time Machine" však bude v nemalé míře ovlivněno vkusem samotného posluchače, každý si tady asi najde jiné favority. Povedenou stylovou spojnici představuje například linie trojkombinace v podobě dvoudílné "Automatic", na které pracoval Vince Clarke. Ten asi ještě zcela nezapomenul na projekt VCMG s někdejším parťákem Martinem Gorem. Návaznosti začínají u Laurie Anderson v "Rely On Me" a končí u chameleonsky ukotvené "Watching You", kdy 3D na chvíli kamsi zašantročil vše z tvorby Massive Attack. Pokud jste fanoušci downloadů, zaměřte své sluchové ústrojí i na vzniknuvší "Continuous Mix", který je o nějakou tu minutku a něco delší a nabídne mnohá ukrytá zvuková překvapení.

"Electronica" je velmi ambiciózní projekt, který Jean Michel Jarre rozdělil na dva rovnocenné díly. Ten první s podtitulem "The Time Machine" je nejenom generačním kaleidoskopem, ale i slušně vypracovaným generátorem nálad, v němž se vstřebává nejeden stylový přesah. Rozmanitost se zde potkává s vyvážeností a žádná jednotlivá položka vyloženě nekazí dojem. Bude zajímavé sledovat, zda i dvojka (plánovaná na rok 2016) bude stejně vypilovaná.