Již tradičně se do Prahy vrátila oblíbená drum'n'bassová akce Hospitality, která opět přivezla výběr z toho nejlepšího, co label Hospital Records právě nabízí. London Elektricity, jeho zakladatel a také jeden z klíčových hráčů na poli taneční a elektronické hudby s rychlejším BPM, tak opět přijel ukázat, že ty nejlepší žánrové věci vznikají už od roku 1996 právě u něj.

Velká část návštěvníků se do Pavilonu B na pražském Výstavišti nahrnula až po jedenácté hodině, a to jednak proto, že tou dobou o pár desítek metrů dál dohráli Papa Roach, Five Finger Death Punch a Devil You Know, a také z toho důvodu, že právě tehdy začal svůj hodinu dlouhý set první zahraniční vystupující.

O Etherwoodovi jsme vám při příležitosti skromnější akce Med School v Roxy už letos na jaře psali, že patří k nejnadějnějším mladým umělcům a i tentokrát Edward Allen své pověsti dostál. Od vystoupení v Roxy mu navíc na kontě přibylo druhé album "Blue Leaves", a tak z něj producent odehrál například "Revive", "We Are Nothing Without Love", "Souvenir" či závěrečnou "Light My Way Home", která patří k tomu nejlepšímu, co jsme od něj dosud slyšeli.

Do šířky koncipovaná stage s třemi projekčními plátny, vodorovně naskládanými světelnými konstrukcemi a velkými písmeny H zavěšenými u stropu musela ten večer ale pojmout více lidí. Už o půlnoci tak Dynamite MC vítal na pódiu Tonyho Colmana, bez něhož by dnešní drum'n'bass scéna vypadala úplně jinak. DJ a producent známější pod svým aliasem London Elektricity má sotva pár dní staré album "Are We There Yet?" a byť už se o nějakých inovacích v jeho případě nedá moc hovořit, lze ho stále vřele doporučit. V Praze z něj zazněly například útržky "Phase Us", "Artificial Skin" či "Why Are We Here?", na který si známý showman vtipně zapařil za pultem i před ním.

Co ale trošku zamrzelo, byly divoké přechody mezi tracky, kdy na sebe jednotlivé kousky vůbec nenavazovaly a třeba remix "Flashing Lights" od Kanyeho Westa byl nečekaně utnut po pár vteřinách jen proto, aby se mezitím mohl MC vykecat a následně se pokračovalo něčím úplně jiným. I ta hodina a půl byla na Londona až příliš, jeho set zkrátka nebyl tak dynamický, aby vydržel bavit po celou dobu. Na druhou stranu ale stojí za vypíchnutí pasáž, během níž došlo na remix atypické balady "Dear Future Historians..." z desky "The Mindsweep: Hospitalized" od Enter Shikari, kterou Colman se svými kolegy změnil k nepoznání, ale v některých příkladech i k lepšímu. O vrcholu jeho pražské zastávky tak bylo rozhodnuto.

V roce 2012 jste se v reportáži z rakouského monstrfestivalu FM4 Frequency mohli dočíst, že byste si Camo & Krooked měli zapamatovat, protože už brzy zaplní místo po tehdy čerstvě se rozpadnuvších Pendulum. No a je to tady. Rakouská dvojice Reinhard "Camo" Rietsch a Markus "Krooked" Wagner už má na krku tři alba a na plakátu k letošnímu ročníku jste její jméno mohli vidět na důstojnějším místě, než jaké patřilo jejich objeviteli Colmanovi, bez něhož by pánové dnes nebyli tam, kde jsou.

Na konfety a pyrotechniku sice tentokrát bohužel nedošlo, i tak byl ale jejich set o několik tříd lepší než ty ostatní. Na pecky z desek "Above & Beyond", "Cross The Line" a "Zeitgeist" se sice moc nehrálo (a když už, propukla v hale exploze nadšení, viz hitovky "Watch It Burn" či "Aurora"), přesto ale nezbývalo než žasnout, jak dovedně pánové míchají. Málokdy se ukázka tracku přehoupla přes třicet vteřin, ať už tam ale duo pustilo cokoliv, vždy jim to do sebe perfektně zapadalo a tancujícím fanouškům to nedalo vydechnout. Během hodiny a půl jste tak mohli slyšet například "Show Me A Sign" od Modestep, "Lean On" od Majora Lazera a MØ, "Right Here, Right Now" i "Praise You" Fatboye Slima, "Heaven" Emeli Sandé, "Hometown Glory" Adele, "Voodoo People" od The Prodigy, jejich vlastní verzi "Hot Right Now" DJ Freshe nebo třeba Lanu Del Rey. Jakkoli divoce to ale na papíře může znít, měl jejich koncert hlavu a patu, neztrácel na síle a hlavně: byla to zábava.

V podobném, ačkoliv o poznání klidnějším módu pokračoval i Danny Byrd, který zvolil jinou strategii, neměnil tracky tak rychle a největší hity si schoval až na úplný závěr. Pokud měl tedy někdo jeho set za spíše dojezdový, musel se před čtvrtou ranní hodně rychle probudit, protože na "Changing" Sigmy, "Hideway" Kieszy či "Get Free" od Majora Lazera se sedět nedá. Ti nejotrlejší si pak vychutnali ještě Metrika či Bifiduse Aktiva. Celkově to byla hodně dobrá párty, škoda jen těch šaten venku a toi toiek na blátě. Přijdeme zas.