V loňském roce vydal kalifornský muzikant Ariel Pink, vlastním jménem Ariel Marcus Rosenberg, sólovou desku "pom pom", která všude možně sklidila úspěch a kterou i kritici přijali velmi vřele. Jeho sólová nahrávka je jiná než dosavadní tvorba kapely Ariel Pink's Haunted Graffiti. Je plná experimentů, ujetých nápadů a šílených melodií, které by si našly místo třeba i v pohádkách pro děti. Zároveň však Ariel Pink dokáže udělat silný rádiový hit s chytlavým refrénem. Ohlášení jeho vystoupení po šesti letech jistě udělalo mnoha lidem radost. Místo malé Sedmičky na Strahově tentokrát zavítal se svou kapelou Haunted Graffiti do pražského klubu MeetFactory.

Předskakující Jack Name odehrál na minutu přesně dlouhý půlhodinový set. Byla to podivná experimentální elektronika, jež připomínala temné The Soft Moon, ale navíc byla okořeněna pořádným noisem. Ne všechny songy byly temné, Jack Name nabídl i pár líbivých melodií. Nebývá zrovna zvykem, že by předskokani měli dobře ozvučené vystoupení, ale nyní jsem byl mile překvapen. Opravdu dobře vynikly pronikavé hutné basy. Jack Name vystupoval ještě s jedním hudebníkem a oba na pódiu působili velmi introvertně, byli stoprocentně soustředěni na hraní a o publikum se vůbec nezajímali. Ve výsledku se nejednalo o špatné vystoupení, ale myslím, že kdyby trvalo déle jak půl hodiny, začalo by kvůli své hudební monotónnosti nudit.

Ariel Pink se snaží působit jako exot nejen hudebně, ale i po vzhledové stránce. Na pódium tedy přišel v sukni a černé košili. Originálně oblečeni byla na pódiu vlastně všichni a vypadalo to, jako kdybychom přišli na koncert nějaké zapadlé americké kapely ze sedmdesátých let. Správnou atmosféru a hudební psychedelii Ariel Pink navodil téměř okamžitě.

Po pečlivém prostudování setlistů jsem zjistil, že se Ariel Pink snaží dělat každou svou show jedinečnou a střídá mnoho songů jak ze sólové tvorby, tak z té společné se svou kapelou. Na sobotním koncertu to bylo tak půl na půl. Ono je těžké vybrat z "pom pom" jen pár skladeb, ale bylo pár tutovek, které prostě musely zaznít. Dostalo se tak na první singl "Put Your Number In My Phone", který publikum přijalo víc než vřele. Nechyběla ani rocková vypalovačka "Four Shadows" či orientální "Dinosaur Carebears".

Ariel Pink během vystoupení zvolnil s příjemným coverem "Baby" od Donnie & Joe Emerson, jenž má opravdu pohodovou atmosféru. Největší očekávání bylo u skladby "Not Enough Violence", která na albu opravdu vyčnívá a patří k tomu nejlepšímu. Ze společné tvorby jsme mohli naživo slyšet například "Bright Lit Blue Skies" či "Round And Round".

Vím, že za to Ariel Pink ani celá jeho kapela nemůže, ale celý večer mi znechutila jedna skupinka lidí, která se neuměla chovat a věřím, že pokazila zážitek i ostatním návštěvníkům. Naprosto jsem nepochopil jejich strkání do všech jakože tanec, obzvlášť když to dělali u skladeb, ke kterým se to absolutně vůbec nehodilo. (Nebo si snad někdo myslí, že je "Lipstick" dělaná na pogo?) Ale budiž, stačilo jít stranou. Horší však bylo jejich neustálé lezení si na záda tak, že ani vyšší lidé neviděli na pódium.

Písně byly naživo oproti studiovým verzím špinavější a syrovější. Co se však týkalo ozvučení, nebylo nejlepší, některé nástroje mnohokrát nevynikly a Pinkův hlas se mezi nimi ztrácel. Když dám stranou neurvalé jedince v publiku, koncert sám o sobě byl vydařený a hudebně velmi dobře zahraný.