V lednu byl jejich koncert v Rock Café označován za jeden z možných adeptů na koncert roku. Ani v listopadu nadšení z něj nepolevilo. Návrat na místo činu tak vyvolával otázky: Dokážou si nizozemské superhvězdy obhájit post výjimečně kvalitní kapely, úspěšné nejen díky své živé produkci? Nestane se z listopadového koncertu jen chudý příbuzný staršího bratříčka? A jak dopadne srovnání s letními festivaly? Dorovnají úspěch na festivalu Fingers Up? A jak jejich show zarezonuje v porovnání s tou na Szigetu?

Otázek bylo hodně, na odpovědi si však obdivuhodně zaplněný klub musel počkat až do dvaadvacáté hodiny. Společnost mu k tomu dělali spolehliví indierockoví Olomoučáci No Distance Paradise, kteří stejně jako v srpnu před hlavní hvězdou odehráli pár ukázek z možná trošku nedoceněného debutu "Challenge Gravity". K tomu přidali pár novinek z druhé desky, kterou stejně jako prvotinu chystají za pomoci osvědčeného producenta Dušana Neuwertha. Pozorní fanoušci po skončení jejich setu mohli na pódiu mezi bedňáky zaregistrovat i Martyna Starého z Holden Caulfield, po kterých právě Máca Procházka a spol. převzali roli předskokanů nizozemských hvězd.

Kensington mohli odehrát totéž vystoupení jako v létě či na začátku roku a nejspíš bychom jim to všichni opět spokojeně zbaštili. Ale oni ne. Do setlistu kladoucím důraz zejména na desítkovou desku "Rivals" naházeli i pár starších hitů a mezi přídavky se vklínila také relativně neznámá stonerrocková smršť "Perfect Family Day", jež mnozí slyšeli úplně poprvé, o to více však zarezonovala.

To už ale trochu předbíháme. V klobouku tradičně vystupující zpěvák Eloi Youseff je znám pro svůj odměřený projev, pohledy úkosem a dlouhé zahřívání se na provozní teplotu, což mu tentokrát vydrželo díky vytrvalým problémům se zvukem a kytarou o něco déle, než je zvykem. Hecování a vůbec komunikaci s publikem tak opět obstarával spíše kytarista Casper Starreveld. A protože si u nás už Kensington vybudovali solidní fanouškovskou základnu, nebyl s pěveckým doprovodem nebo tleskáním do rytmu žádný problém. Skupina se od táhlejších, zasněnějších hitů ze startu (mezi nimiž zazněl i "Ghost", který Youseff netradičně doprovodil na klavír) postupně dostávala k těm popovějším, skočnějším kouskům a spolu s nimi se zlepšovala už tak skvělá atmosféra. A čím lépe reagovali fanoušci, tím radostněji hrála kapela, čímž se koncert dostal do spirály gradující euforie, z níž nebylo úniku.

V Berlíně natáčená třetí řadovka, za jejímž úspěchem stojí také producent Tom Lord-Alge (mixoval například "Infinity On High" Fall Out Boy, "Enema Of The State" Blink 182 či "Bridges To Babylon" Rolling Stones), vyprodukovala skupině spoustu hitů. Ze středečního večera ale v paměti asi nejvíce utkvěla roztančená "WAR" s nezanedbatelným sing-alongem nebo radostná "Done With It", u níž si Casper Starreveld vzpomněl na rozhovor, který musicserveru poskytl a v němž jsme se spolu bavili o bazénu na festivalu Fingers Up. Jakmile ho kytarista zmínil, sál explodoval nadšením. Není tak pochyb o tom, že přinejmenším polovina klubu viděla Kensington naposledy právě tam. A aby těch ovací a fantastické nálady nebylo málo, tak o pár chvil později už si lidi lezli po ramenou, skákali do rytmu a když si zpěvák a kytarista zaimitovali country, pobavili sebe i nás tak, že "Home Again" málem smíchy nedohráli.

Epický finiš s vykřičenými hlasivkami ve "Streets" a "Little Light" samozřejmě nechyběl ani tentokrát a o jeho grandiózní velkoleposti svědčí i zalehlé uši nejednoho z návštěvníků. Ctěný čtenář snad odpustí to výrazivo, ale nezbývá než říct, že to bylo opět prostě boží. Těžko proto rozsoudit, který z letošních koncertů Kensington byl nejlepší. Každý z nich měl zkrátka něco svého, kvůli čemu se vyplatilo na něj zajít. A pro všechny čtyři platí, že patřily k tomu nejlepšímu, co jste letos na pódiích v klubech i na festivalech mohli vidět.