Pražské kreativní studio Lunchmeat má za svoji devítiletou existenci v portfoliu pěknou řádku audiovizuálních projektů, a pokud někde zaregistrujete jeho jméno, můžete si být jistí zárukou kvality. Ve svých aktivitách se neomezuje na jediný segment, ať už v oblasti kultury nebo komerce, dlouhodobě se však nejvýrazněji profiluje jako bojovník proti rutinérství na poli klubové elektroniky, a to jednak v rámci vyhlášených večírků v Neone na Vltavské nebo stále ambicióznějšího Lunchmeat festivalu. Ten letos už po šesté sezval špičky soudobé elektroniky a velkorysým programem úspěšně zacílil jak na fanoušky fajnšmekry, tak na partyholiky, i když požadavkům první skupiny přece jenom odpovídal o něco lépe.

Dva skromné bary a mrazivé prostranství před Veletržákem se neosvědčily jako ideální nástroje socializace, schodovitý sál zase nepatrně limitoval tancechtivé jedince, ani jedno však akci příliš neubralo na lesku. Z hlediska atmosféry a celkové dispozice je Studio hrdinů unikátní a pro Lunchmeat festival zatím zřejmě nenahraditelným prostorem.

O hudbu a její maximální prolnutí s uměleckou vizualizaci šlo i tentokrát na prvním místě, čemuž odpovídalo i složení lineupu. Vizuální aspekt eventu si rozumí lépe s proexperimentálními tvůrci, jejichž sety představuje v novém kontextu, a tak sezvání progresivních jmen, v čele se zástupci ostrovní scény Andym Stottem a Nathanem Fakem, bylo logickou a nesmírně vděčnou volbou. Páteční noc ale rozhodně nebyla jenom o headlinerech. Právě konzistentnost programu je na místě vyzdvihnout jako jeden z největších festivalových plusů. Každý z návštěvníků, mezi nimiž nechyběli ani hudební turisté ze zahraničí, by mezi interprety sice nejspíš dokázal určit svého favorita, podle reakcí publika se ale organizátoři s výběrem nikoho vyloženě nesekli.

Návštěvníkům, kteří jako první proběhli problikávající chodbou, se o soundtrack k entrée do útrob Veletržního paláce postarala rakouská rodačka Susanne Kirchmayr s projektem Electric Indigo. A bylo to hodně intenzivní přivítání v duchu špinavého až lehce psychotického techna. Na sousedním pódiu od ní převzal štafetu ve Švédsku usazený producent CoH, který nepřestal přikládat pod kotlem a během hodinky pulsující v nezadržitelném rytmu chladného cybercity postupně do obležení pultu vylákal první roztančené páry nohou.

Po dalším střídání přišel na řadu se zvýšeným zájmem očekávaný producent Vessel z anglického Bristolu, který vybočoval syrovostí a řezavým zvukem, co chvíli prokládaným drtivou hlukovou smrští. Téměř bolestivý ráz jeho setu, který se opíral o projekci zaměřenou na figurální výjevy, uším naložil tak, že střih v podobě subtilnější performance mistra Andyho Stotta přišel přesně včas. Hutný sound okořeněný mnoha texturami jen pozvolně gradoval k vrcholkům, a aniž by postrádal taneční rovinu, nutil publikum k tripu do vlastního nitra. Highlight číslo jedna se odehrál za doprovodu vizuálně strhující podívané, kterou na míru vytvořil letošní umělecký resident Robert Seidel.

I v další fázi lineupu dramaturgie pokračovala ve vyváženém obměňování nálad a energie, takže ten, komu nevyhovoval úsečný a agresivnější Logos, přišel si na své vzápětí během snové kombinatoriky pod vedením Nathana Fakea, nebo v samotném závěru při Extrawelt nebo Ø, kdy už to nejlepší, co jste mohli udělat, bylo vypnout hlavu a nechat parket, ať si s vámi dělá, co uzná za vhodné.

Označit Lunchmeat festival za jedinečný ve světovém měřítku by sice nejspíš bylo silné slovo, od té doby, co se však stal zavedenou součástí místního klubového prostředí, konečně lze s čistým svědomím říct, že Praha má událost světového formátu. Na akci jako takové není mnoho co zlepšovat, snad jí přát jedině to, aby si vybudovala stabilní komunitní základnu, kterou stále nepatrně postrádá.