Večer otevřel vkusný melancholický folk písničkáře říkajícího si J. Ten svými intimními písněmi o marné lásce a osamělosti příjemně naladil, v devět hodin už ale skromné pódium patřilo SOAK.

Lze samozřejmě polemizovat nad vhodností prostor k takovému koncertu. Vyprodané Chapeau Rouge nabízelo vzhledem k nízkému pódiu i výšce zpěvačky audiovizuální zážitek jen pro ty nejšťastnější, kteří se natlačili do první třetiny obecenstva, zbytku tak nezbylo než vnímat jen samotnou hudbu. I přesto se ale nikdo nikam moc netlačil, a když už se v narvaném klubu pohnul, tak jen proto, aby zatleskal.

SOAK má zatím venku jen jediné, poměrně povedené album na pomezí indie folku a dream popu, a i když jsou recenze veskrze pozitivní, nedá se říct, že by tato muzikantka přinášela něco zásadně nového či převratného. To, čím se odlišuje od jiných, je zejména její nízký věk, androgynní vzhled a hlavně specifická barva hlasu. Smutný, ba až plačtivý pěvecký projev tak byl tím hlavním lákadlem, proč na její koncert zajít.

V tomto směru dřívější předskokanka dua Tegan And Sara určitě nezklamala. Její hlas prohnaný ozvěnami se klubem nesl tak, že to znělo, jako když zpíváte v kostele. Co však jejímu vystoupení scházelo, byla osobitost a uhrančivost. Shrbená zpěvačka s nepřehlédnutelnou patkou s publikem příliš nekomunikovala, s emocemi to na pódiu nepřeháněla a její hudba spíš jen tak létala po povrchu, než že by se zakousla do vašeho nitra a navždy tam zůstala.

Nejsilnější momenty koncertu tak kupodivu nebyly ty s niternými singly "B A noBody" nebo "Blud", ale naopak ty živější jako "Reckless Behaviour" či "Sea Creatures", kdy se ke zpěvu, kytaře a elektronice přidali i další dva muzikanti z celkového tria vystupujících. Potlesk v tomto případě náleží především bubeníkovi, který svými údery do blan rozvibroval celý klub. Na konci padesátiminutového setu zpěvačka odehrála přídavek pěkně po hansardovsku, tedy unplugged a uprostřed publika, a pak už bylo opravdu po všem.

První samostatný koncert SOAK v České republice se docela podařil, snad to ale nebude znít příliš krutě, když prohlásíme, že na nějakou závratnou kariéru to zatím nevypadá. Bridie Monds-Watson, jak se zpěvačka vlastním jménem jmenuje, se kvůli turné k "Before We Forgot How To Dream" sice vykašlala na školu, možná by ale nad opětovným zapsáním se měla ještě popřemýšlet. Její živý projev totiž není až tak strhující, že by se z ní po sloupnutí nálepek "objev" a "kuriozita" mohla stát regulérní zavedená umělkyně s dlouholetou kariérou. Na to je hudební scéna na jména hodná pozornosti až příliš bohatá.