Lana Del Rey nás s "Honeymoon" bere na líbánky. A je to docela Itálie

Lana Del Rey s nápady pro své nové album přišla již před delší dobou a celkem otevřeně o nich mluvila, přesto bylo květnové oznámení data vydání trochu šokující. Patnáct měsíců mezi deskami je v dnešní době nezvykle krátké období, většina interpretů si dává pauzu alespoň dva roky. Už na první poslech se ale "Honeymoon" jeví všelijak, jen ne uspěchaně.

Koncept "Music To Watch Boys To", návrat ke zvuku debutového "Born To Die", ale i trap a jazz, Del Rey toho naslibovala hodně. Opět se ale potvrdilo, že umělce je třeba brát s rezervou. Novinka totiž nabízí prvky všeho zmíněného a snad i trochu navíc, rozhodně ale ne v očekávatelné formě.

Když byla v červenci zveřejněna titulní skladba alba, zdálo se, že Lana nikdy nezpívala pomaleji, s nadsázkou by se místy dalo říci i a capella. S akustickými skladbami navíc už zkušenost má, a nikoho by tak nejspíše nepřekvapilo, kdyby mladá Američanka stejně notovala i na zbytku desky. Komu by snad "Honeymoon" nestačila, zalíbení lze nalézt i v okouzlující baladě "Terrence Loves You", jež se nepochybně řadí mezi nejlepší výtvory zpěvaččina repertoáru, nebo v lehce gospelem ovlivněné "God Knows I Tried".

Pro fanoušky "Born To Die" jsou tu však připraveny elektronické prvky, přesněji již zmíněný trap. Pokud vás zaujaly přílivy beatů singlu "High By The Beach", počítejte s tsunami jménem "Freak". Proč se nás Lana snaží přesvědčit, že Kalifornie je plná podivínů, zůstává zastřeno, stejně jako celá skladba. Po plíživém úvodu ale refrén "Baby, if you wanna leave, come to California, be a freak like me too," i přes jednoduchost uhodí s působivou silou. Píseň toho však nabízí ještě víc, velké plus si zaslouží hlavně její neobyčejně zlověstná atmosféra. Perlou je pak "Art Deco" a jeho flashbacky v podobě rétorických "Why?" ze zpěvaččina doposud největšího hitu "Born To Die".

Kouzlo propracovanosti alba i přes jeho rychlý vznik spočívá paradoxně v času. V nedávném interview pro BBC si Lana pochvalovala, že na rozdíl od ostatních interpretů se díky volnému vztahu s vydavatelstvím může věnovat jen a pouze hudbě, takže pracuje svižněji. A o čase je i interlude "Burnt Norton". Lana v něm recituje úryvek básně T. S. Eliota a symbolicky dělí desku na dvě části. Na rozdíl od mnohých dalších ale "Honeymoon" ani ke konci neuvadá.

Ať už bájná siréna Del Rey vábí svým "hallelujah" v "Religion" nebo nezvykle svižně spílá nevěrnému milenci v bondovsky laděné "24", jasně tím dává najevo, že druhou polovinu alba ovládá její hlas. Ten se oproti předchozímu "Ultraviolence" nevylepšil pouze naživo, ale i ve studiu postrádá přehnané šumivé efekty a zní krystalicky čistě, doladěn jen nenápadným echem. Představu opravdových líbánek pak hudebně i lyricky nejvíce podtrhuje "Salvatore" se svým nádechem Itálie. A protože všechno není jen krásné, můžeme se i tentokrát s Lanou ponořit do depresivních hlubin "The Blackest Day" nebo "Don't Let Me Be Misunderstood", umírněnějšího coveru písně Niny Simone z roku 1964.

Myslet si o Laně můžeme leccos, pro někoho představuje její poměrně zasmušilá tvorba příležitost nechat se pohltit tesknivým voláním, pro jiného unavující táhlé kňourání. Nakonec jí ale nelze upřít umění neustále se vyvíjet a přesto zůstávat svá. Ukázkou toho je právě nové album. Del Rey do něj vložila kousek starší tvorby, kousek experimentu a navrch trochu představivosti. Každá z písní na albu by mohla snadno zdobit film úplně jiného žánru, přitom ale do sebe tak dokonale zapadají a navazují. Plní, co slíbí, ale zároveň si s posluchačem a jeho očekáváním vysloveně hraje, takže ani přes pomalost nenudí. "Honeymoon" je zkrátka další trefou do černého.