Rush se naposledy do studia podívali někdy v devadesátém šestém, kdy vyšla jejich dnes již neaktuální deska "Test For Echo", po níž byl především bubeník Neil Peart, jinak mozek skupiny, zkoušen nepřízní osudu, což se zřejmě stalo hlavním důvodem odmlčení souboru. Jak se ovšem zdá, šestiletá pauza kapela celkem prospěla, protože novinka "Vapor Trails" je povedené album.

Jako každá další více či méně zásadní rocková skupina mají i Rush několik poznávacích znamení, jimiž je lemována celá kariéra: 1) vysoký, až pisklavý vokál baskytaristy Geddy Leeho; 2) bezchybné instrumentální výkony (ne náhodou jsou Rush bráni jako jeden ze základních inspiračních zdrojů Dream Theater); 3) zadumané, zdaleka nikoli triviální texty a 4) výrazná, ač trochu složitější melodičnost. A to všechno naleznete i na aktuálním počinu tria Kanaďanů. Navíc si vzali jisté poučení z úspěchu moderních metalových kapel a na několika místech i mírně přitvrdili ("Ceiling Unlimited", "Nocturne" nebo "Vapor Trails"). Tolik k pochvalám.

Nemohu se ovšem vyhnout také spílání. Rush si zcela evidentně stále pamatují své začátky, kdy se soustředili na monumentálněji laděné skladby, a s prvky této hudební filosofie se lze setkat i na novince. Bohužel to nejsou nejsilnější momenty - nejedná se sice o žádné rozložité, několikaminutové konstrukce, ale přesto mám pocit, že v tomto směru chyběla letos Rush múza, která by je políbila natolik důkladně, aby z toho vyrostla art-hardrocková jedinečnost. Některé písně jsou navíc již jaksi nadbytečné, neboť neoplývají tolik potřebnou zajímavou melodií (např. "Secret Touch").

"Vapor Trails" není určitě standardní komerční jednoletkou, která je zaměnitelná se zástupy dalších desek. Album je to ovšem snadno zaměnitelné v kontextu tvorby Rush, při čemž si ale nelze nevšimnout, že ač nepředstavuje vrchol jejich dosavadních uměleckých snah, jistou dávku pozornosti si nepochybně zaslouží.