Němcům se nedá upřít jedna věc - když se něco pokazí, stačí jim opravdu jen krátká doba, aby se pokusili věc dát do pořádku. To se potvrdilo i na Lollapalooze. Pokud byly první den sociální sítě plné nadávek a připomínek ohledně nedostatku toalet, umývacích prostor a stánků s jídlem, v neděli bylo již vše v pořádku. Kromě toho, že během sobotní noci pořadatelé a jejich tým stihli celý Tempelhof velmi slušně uklidit, navezli desítky dalších toi-toiek, přibylo i prodejců jídla a pití, a to měli pořadatelé v rukávu ještě další vstřícný krok.

Pro novináře byla od 13. hodiny připravena tisková konference s pořadateli Lollapallozy i samotným zakladatelem Perrym Farellem. Všichni zúčastnění se k problémům předchozího dne postavili čelem, otevřeně přiznali chybu a všem návštěvníkům dali i slušný bonus. V těchto dnech je totiž spouštěn prodej lístků na příští ročník, který se uskuteční 10. a 11. září 2016 na stejném místě. A každý z těch, kteří letos Lollapaloozu navštívili a plánují tak učinit i za rok, vstupenku pořídí o 20 Eur levněji. Tím se pořadatelé chtějí s fanoušky vypořádat za sobotní nepříjemnosti a jejich oprávněné naštvání alespoň částečně refundovat.

V době tiskové konference, která se uskutečnila v dětské fun zoně, a během níž jsme se dozvěděli například, že třicet procent návštěvníků byli cizinci z desítek zemí celého světa, už probíhaly první koncerty druhého dne. Již od začátku to ale opět bylo o volbě. Skvělí Coasts, kteří stále odkládají vydání debutu (aktuálně je posunuto na leden 2016) , odehráli báječnou show, Wolf Alice lze taktéž jen chválit (i publikum bylo krátce po obědě překvapivě živé), a tak jeden z prvních DJů tohoto dne, domácí Felix Jaehn, hrál opravdu jen pro hrstku tancechtivých.

Pokud v sobotu byla těžká volba, kam jít, v neděli to bylo ještě horší. Po báječných Clean Bandit, kteří zněli ještě lépe než z desky, už na dalším pódiu ladili Stereophonics, kteří přijeli do Berlína nabídnout nejen své hity, ale i novinky z právě vycházející desky. Po slušně divokém začátku ale kapela na dost dlouhou dobu až příliš zvolnila, což se moc nelíbilo ani zívajícímu publiku, jež pódium pomalu opouštělo a rozuteklo se buď na Klangkarussell DJ-set nebo na My Morning Jacket.

Následovali Belle & Sebastian, kteří dělali během vystoupení hodně znuděný dojem. Bohužel pokud tuto náladu do publika reflektuje frontman, nelze očekávat, že diváci pod pódiem budou z nadšení v transu. Možná proto všichni raději hledali ta nejlepší místa pro nadcházející vystoupení kapely Crystal Fighters, která měla vystoupit na vedlejším pódiu. V jejich případě se vyplatilo mít na mobilu aplikaci festivalu. Díky ní jsme se alespoň včas dozvěděli, že skupina bude mít čtyřicet minut zpoždění, neb zůstala s autem v zácpě. Někteří se tak alespoň na půl hodiny přesunuli k taneční stagi, kde to zrovna rozjel norský DJ a producent Kygo.

Problém DJských vystoupení je v tom, že kromě míchání těch správných tracků je efekt celé show postavený na vizuálních efektech. Ale co můžete nabídnout v pět hodin odpoledne, pokud navíc krásně svítí sluníčko. Vlastně nic. Bohudík se začalo pomalu stmívat, přišly nějaké ty mraky, a tak alespoň následující DJ, opět rodák Robin Schulz, mohl nabídnout krom velmi příjemného tropical house setíku i nějaký ten pyrotechnický efekt, trošku páry a slušnou videoprojekci. Díky tomu nám však uteklo vystoupení Beatsteaks, a tak jsme se v klidu mohli přesunout k největšímu pódiu, kde se připravovala doprovodná kapela Sama Smitha.

Jeho popularitu nelze zpochybňovat, potvrdil ji i zájem desítek tisíc fanoušků, kteří na jeho vystoupení čekali. Sam nastoupil přesně a svůj set začal hitem "I'm Not The Only One". O dobrých deset kilo lehčí než před pár měsíci, v dobré náladě, komunikativní (nezapomněl se pochlubit, že natočil píseň pro nového Bonda), leč nastydlý. Jak sám následně na sociálních sítích uvedl, srdečně děkoval za vřelé přijetí celému Berlínu a omlouval se, pokud jeho hlas zněl, jako by zpívala žába.

Smith rozhodně patřil k největším hvězdám festivalu, což bohužel odnesli Little Dragon, kteří fandy pod pódiem mohli počítat jen na stovky. Možná to ale bylo i tím, že hlavně německé publikum opětovně vyrazilo směr druhé hlavní pódium, kde je následně čekala show velkých tuzemských hvězd - berlínské kapely Seeds. Proti nim křepčili na tanečním pódiu Dada Life a je třeba podotknout, že toto duo opravdu umí publikum strhnout. Opět došlo na nafukovací banány, vítání do nové banánové země i na všechny jejich hity.

Poslední tři hvězdy večera začaly naprosto ve stejný okamžik. Pokud člověk eliminoval mladičkého DJe Martina Garrixe, musel se rozhodnout mezi Tame Impala a Muse. My jsme začali s australskou kapelou, která měla pod pódiem dobrých pět tisíc posluchačů. Jakožto popař, který jejich hudbu nezná, jsem velmi uvítal předmíchané (občas až) elektronické základy, díky kterým jsem se během jejich vystoupení vcelku bavil. Bylo by ale naprosto neodpustitelné, kdybychom se i přesto, že Muse k nám příští rok přijedou, na jejich show zcela vykašlali. Bohužel headlineři zklamali.

Je neuvěřitelné, jak je v případě zpěváka Matthewa Bellamyho poznat, kdy má a nemá dobrou náladu. V neděli ji v Berlíně očividně neměl. Show sice měla spád, vizuální podklad i efekty fanoušci taky adekvátně ocenili, ale Bellamy s desítkami tisíc lidí pod pódiem zrovna moc nekomunikoval, zapomínal za potlesk poděkovat a i na velkých obrazovkách bylo vidět, že si tu show zrovna moc neužívá a jen odvádí práci, za kterou byl královsky zaplacen. O to jednodušší bylo areál opustit pár minut před koncem tohoto posledního koncertu, a vyhnout se tak návalu v metru. Mno, nepovedlo se, neb tento dobrý nápad měly i tisíce dalších návštěvníků...

Lollapalozza svoji první evropskou zastávku zvládla se ctí, pořadatelé se dokázali velmi rychle poučit z chyb prvního dne a nad rámec skvělých a méně či více povedených vystoupení nabídli i velmi slušný doprovodný program. Díky tomu můžeme s naprostým klidem říct, že už teď se těšíme za rok naviděnou.