Před osmi lety, když Battles debutovým albem "Mirrors" vyrazili dech celé alternativní scéně, by se kolem jejich příjezdu asi strhnul větší humbuk, než nyní, kdy kapela vyrazila na turné, aby podpořila novinku "La Di Da Di" (vychází 18. září tradičně u labelu Warp). Radio Wave, coby pořadatel Stimul Festivalu, si však k naplnění jeho poslání nemohlo vybrat příznačnějšího hosta. Experimentální směřování newyorských mazáků sice může být pro některé posluchače těžko uchopitelným rébusem, popř. do sebe zahleděnou onanií, řekli by ti radikálnější, všichni hudební fanoušci, u nichž převažuje zvědavost nad pohodlností, ale show, jakou předvedli Battles, musí ocenit už čistě z principu. Něco takového se totiž často nevidí.

Formace poté, co její řady opustil zpěvák Tyondai Braxton, funguje na čistě instrumentální bázi. V minulosti si vypomáhala hostovačkami vokalistů, které přizvala k nahrávání milovaného i zatracovaného alba "Gloss Drop ", těmto dnům je ale prozatím konec. Chystaná deska se již vokálů zcela vzdává. Battles říkají, že je kompletní i bez nich, a podle všeho nemají důvod o tom pochybovat.

Jako jedna z mála kapel, které rezignovaly na model se zpěvákem/frontmanem v popředí, Battles slaví úspěch i na té "nejmasovější" úrovni. Vystupování na obřích festivalech typu Glastonbury nebo Primavera pro ně nejsou ničím výjimečným a nedělá jim problém rozpohybovat ani moře o tisících hlavách bez ohledu na to, jaké šílenosti zrovna hrají. A to, co funguje v makro měřítku se osvědčilo i v MeetFactory. Kde jsou groove, hypnotické beaty, a chytlavé riffy s psychedelickou aranží, tam se holt publikum ovládá jako po másle. V porovnání s tím, jaká energie sršela z pódia, obzvlášť při pohledu na trhavé pohyby kytaristy Ian Wiliams, nicméně osazenstvo smíchovské továrny přeci jen působilo strnuleji, než by jeden čekal.

Důvodem zdrženlivějších reakcí v sále se ovšem nezdálo být nepochopení ani nuda, jako spíš maximální soustředění na to, co pánové, vyučení například v Helmet nebo Tomahawk, předváděli. Ať už to byly rekordy v počtu zběsilých úderů Johna Staniera, kterými si razantně prorážel cestu do popředí mezi neproniknutelnou změtí naloopovaných vrstev, nebo multi-tasking Iana Wiiliamse, který v jednu chvíli manicky sázel riff za riffem a v zápětí s kytarou na zádech jakoby nic laškoval se svisle umístěnými klávesami, neustále ve vzduchu vznášely otazníky: "jak to dělají? ja to stíhají? a jak to vůbec zvládají fyzicky?". Battles jednoduše boří veškeré hranice. Co zní jako basa mohou být klidně klávesy nebo naopak, a kdo nedává pozor, nemůže si být ničím jistý.

Na program se dostaly samé vděčné skladby, kterými se Battles uvedli jako autoři překvapivě snadno zapamatovatelných hitů. Rocková avantgarda v jejich provedení sršela nadhledem až poťouchlostí. Tací, kdo skupině vyčítají, že těžištěm její tvorby leží v do sebe zahleděné demonstraci technických dovedností, tentokrát nemohli popřít, že skladba setlistu byla víc než friendly. Nechyběla nejzásadnější pecka "Atlas" z debutové nahrávky, dominantní kousky z "Gloss Drop" a stejně tak novinku zastoupily pouze tracky, které mají kýžený dopad již na první dobrou jako například "Summer Simmer" nebo rolničkami zjemněný song "The Yabba". MeetFactory tak zažila strhující jízdu s puncem jisté výjimečnosti, jelikož pro Battles to ten večer byla tuzemská premiéra. A také hrdosti na to, že jsme nabídli předkapelu jako Vložte Kočku, která se zahraničními hosty dokázala díky svému invenčnímu přístupu sdílet vysoko nastavenou laťku. Málokdy se to takhle pěkně sejde...