Závěrečné dva dny festivalu se nesly ve znamení nejemotivnějších zážitků a také těch vůbec nejlepších koncertů. To však neplatí pro Hollywood Undead, kterým patřilo největší pódium v sobotu odpoledne. Na jejich nu-metalu protknutém výraznými elektronickými prvky bylo znát, že by rádi navázali na legendární Linkin Park, Limp Bizkit či Papa Roach, narozdíl od nich má ale jejich hudba podstatně mírnější charakter, což je možná i důvod, proč bylo prostranství před jejich stageí zaplněné jen zčásti. Po sundání ikonických masek ve třetině setu se navíc magický opar rozplynul úplně a tak z jejich vystoupení utkvěla jen krátká etuda s asi desetiletým fanouškem, kterého si skupina pozvala na pódium a dala mu do ruky mikrofon. Chlapec ale neuměl texty ani angličtinu, takže to ve výsledku bylo docela trapné jak pro šestičlennou formaci, tak pro něj.

O poznání lepší bylo vystoupení Williama Fitzsimmonse. Vousatý písničkář s dvoukrkou kytarou a umělecky hodnotnou tvorbou v zádech měl ve stanu A38 velmi působivý projev, který by teoreticky mohl aspirovat na jeden z nejlepších koncertů Szigetu, to by ale do jeho niterné a vroucně podané hudby nesměl zasahovat rachot z nedalekých pódií. Navíc opět zaúřadoval zvukař, takže přes rány do bicích, z nichž bolely uši, téměř nebylo slyšet jeho tichý, zkroucenou tváří podaný přednes. Už teď ale víme, že bychom syna slepých rodičů z Pittsburgu rádi slyšeli znovu. Jen by to chtělo trochu důstojnější podmínky.

O koncertně nezklamávajících Beatsteaks už jsme Vám letos párkrát psali. Nejprve jsme chválili pražský koncert, poté jsme jej srovnávali s tím na německém Rock im Parku. V Maďarsku jsme z nich kvůli pestrobarevné komiksové show Major Lazer mnoho nestihli, i těch pár minut ale bylo absolutně euforických. Stan sice nebyl tak plný, jak je u nich zvykem (jsme holt na Szigetu, kde táhne hlavně popový mainstream), frontman Arnim Teutoburg-Weiß byl ale ohromně rozdováděný a když si zrovna nenotoval "Roses" od Outkast nebo nenechával skákat lidi na "Let Me In", pozval si na pódium fanouška v obrovské indiánské čelence, aby si ji s ním na roztančenou skladbu "Gentleman Of The Year" vyměnil za svůj námořnický čepec. Na tom by ještě nebylo nic tak ohromujícího, kdyby si pak příznivec jménem Dominik nechtěl skočit do lidí. Beatsteaks nic nenamítali a tak jej nechali slézt dolů k zábranám. Jakmile ale Dominik začal šplhat na zábradlí oddělující publikum od pitu, zdejší sekuriťák jej bez milosti strhnul dolů a táhl jej mimo hlavní dění. Toho si ale Arnim všiml, zastavil kapelu a se slovy "Hej, hej, hej, pane sekuriťáku, to nemůžete, Dominik je můj kámoš, přiveďte ho zpátky!" donutil nerudného člena ochranky uposlechnout a za ohromného jásotu publika jej nechal skočit a surfovat si na rukou lidí až k barům.

Kings Of Leon hráli v Maďarsku poprvé. A i když na avizovanou novinku z nástupce desky "Mechanical Bull" nedošlo, bylo to opět famózní. Přesně jak je u nich zvykem.

Publikum bylo zpočátku trochu strnulé a bylo znát, že vyloženě skalních v něm mnoho není. Ostatně není se co divit, přece jen se u festivalu se sedmi velkými headlinery davy namíchají postavájícími zvědavci více než třeba u koncertu na loňském Rock am Ringu, kde měl jižanský klan Followillů konkurenci jen v Linkin Park, Iron Maiden a Metallice. I tak ale o špičkové, hodinu a půl trvající show plné naléhavého zpěvu, teskných kytarových sól a velkých melodických fines nelze říct mnoho špatného. Mohla sice hrát ještě o něco hlasitěji, i tak se ale opět ukázalo, kde jsou hlavní zbraně fenomenální skupiny, jakou Kings Of Leon bezesporu jsou.

Jejich kouzlo nespočívá v přeplácané show plné barviček, vtipných prupovídkách, ani ve skákání na povel. Je to o naladění se na stejnou vlnu a nechávání se unášet jednotlivými nástroji až za hranice fantazie. Je to o zavření očí a úplném odevzdání se tónům, které se na vás z pódia valí. Tu ve větším počtu (úvodní "Supersoaker" s působivou projekcí vody a mohutným refrénem), jinde v menším (táhlejší "Knocked Up"). Vždy ale v úžasné harmonii, díky níž je pouhé vnímání prstů sjíždějících krk kytary Matthewa Followilla tam a zpátky pokaždé velkým zážitkem. Když k tomu přičtete neodolatelně nakřáplý hlas charismatického Caleba Followilla, který přesně ví, kdy má přitlačit (jako to ukázal například v úchvatné "Cold Desert", jednom z vrcholů celého festivalu) dostanete dohromady koncert, na němž se snadno podléhá dojetí.

Kings Of Leon jsou prostě jednou z nejohromitějších kapel sluneční soustavy a i když je vidíte potřetí, stále nemáte dost. Dechberoucí davové chorály během "Use Somebody" a "Sex On Fire" jsou totiž jen pověstnou špičkou ledovce. Proto pokud můžete, ponořte se do jejich diskografie a vyrazte si je užít někam za hranice. Jakkoliv to může znít jako klišé, tak o tom se nedá jen tak vyprávět. Tohle totiž musíte zažít.

A zatímco před Telekom arénou se tvořil hrozen lidí, kteří se dovnitř na Alessa už nevešli, ve stanu A38 se Paloma Faith vystřídala s dubstepovým a electrohouseovým uskupením Nero (běžně psané jako NERO). Trio ve složení Daniel Stephens, Joe Ray a zpěvačka Alana Watson už se pár let ocitá na velkých zahraničních festivalech v prestižních hracích časech, až nyní se nám ale podařilo podívat se, zda oprávněně. Nebudeme vás dlouho napínat, londýnská skupina známá i pro svou produkci "Follow Me" pro Muse, se předvedla v ohromující formě. Jejich vystoupení bylo naprosto dotažené: Od efektních projekcí, které zabíraly téměř celé pódium až po nástup zpěvačky, která se na scéně objevila tak nečekaně, že to vypadalo jak z nějakého čísla Davida Copperfielda. Ve strhujícím setu, kde nebyl prostor pro hluchá místa pochopitelně nesměly chybět povinné hity "Promises" či "Crush On You", došlo ale i na singl "The Thrill", který se objeví na druhé desce "Between II Worlds", jenž na pulty dorazí už na konci srpna. A jelikož NERO na Szigetu potvrdili, že už teď patří ke špičce elektronické scény, čekáme od ní velké věci.

Celý festival jsme se v Budapešťi potýkali se zničujícími vedry a všudypřítomným prachem, v noci ze soboty na neděli ale od předčasně ukončeného Grapeu přišla bouřka, u níž bylo na místě přemýšlet nad tím, zda se nedělního programu vůbec dočkáme. Naštěstí se tak stalo a program mohl už za lepšího počasí nerušeně pokračovat. Alespoň do Milky Chance, kdy se stavidla otevřela znovu a kapkami vody bušila do větví stromů tak vydatně, až se v pondělí ráno, kdy už festival oficiálně skončil zlomila na jednom ze stromů větev a usmrtila jednoho dospávajícího návštěvníka. Čest jeho památce.

Z hudebního představení nás zaujaly koncerty Josého Gonzálese a skupiny Rudimental. Sice jsme je viděli už na ostravských Colours, v Budapešti ale oba koncerty jaksi zintenzivněly. Možná to bylo jen specifickým duševním rozpoložením, ale jak novinku "Vestiges & Claws" vydatně prezentující švédský písničkář, tak (nejen) drum 'n' bassová skupina jedenácti hudebníků vypadali, že si svůj set vychutnávají plnými doušky. Na plaše se usmívajícím Gonzálesovi se sedělo a vychutnávalo až do poslední "Heartbeats", v průběhu níž si přítomné páry zaploužily ruku v ruce, Will Heard zase neváhal seskočit ve svém modrém outfitu a rybářské čapce k divákům a zpíval jim singly z připravované desky až od zvukařské věže. A protože se vřelým přijetím Maďarů dobře bavil, brzy nahodil image Justina Biebera jdoucího si pro rohlíky a stejně jako v podprsence vystupující Anna-Marie vystavoval své břišáky po kůži lačnícím divákům.

To ve stanu A38 se ukazovaly jiné poklady. Anketou BBC Sound Of 2015 proslavený nováček Kwabs má totiž fenomenální hlasový fond. A lehkost, s jakou je schopen všechny ty mimořádně dlouhé a náročné tóny v jeho písničkách odzpívat je bez nadsázky neuvěřitelná. Motownovský soul se špetkou chladivé elektroniky a gospelu je pro jeho vroucí, plný vokál, to pravé a po poslechu několika ukázek z jeho na září odloženého debutu + coveru "Lean On" se na vydání plnohodnotné desky ani nemůžeme těšit víc. Zcela vážně - hit "Walk" byl jen začátek a Kwabs má takové množství talentu a silných písní v repertoáru, že až teprve on by mohl naplnit očekávání, která byla do letošní patnáctky nominovaných vložena.

Limp Bizkit toho na Szigetu hlavně hodně navykládali. Mezi všemi těmi řečmi o nejlepším publiku atd. ale Fred Durst podotknul také to, že si váží toho, že jsme si na jeho skupinu udělali čas. A také že na sebe máme dávat v kotli pozor, což byla slova vpravdě prorocká. Nestárnoucí hity jako "Rollin' (Air Raid Vehicle)", "Nookie", "Hot Dog" nebo dokonce i novější a zřídka hraná "Gold Cobra" dav rozhýbaly hodně rychle, neobešlo se to však bez potíží. Houpavější pojetí a vložka DMXova "Up In Here" nejprve rozparádila jeden z moshpitů, kde to místo jako na nu-metalovém koncertě začalo vypadat jako ve filmech typu "Let's Dance". Přítomné slečny se zde za nemalého ohlasu kolem stojících ve vytvořeném kolečku daly do twerkování. Výbornou zábavu podpořil také jeden vtipálek, který se k twerkování přidal. Netušil však, že má nedaleko konkurenta, který za směšné považuje, když se proti němu rozběhne a vší silou do krku ho po vzoru wrestlingových zápasů srazí k zemi. S tím rozdílem, že tady to bylo doopravdy a je malý zázrak, že se tančící šprýmař byl schopen znovu postavit a odejít po svých.

Podobných násilníků ale bylo v kotli více a naplno se tak ukázalo, že na převážně popovém Szigetu mnozí návštěvnící netuší, jak to v kotli chodí. Zatímco na metalových či corových akcích je to pošťuchování jen z legrace a v případě pádu onomu nešťastníkovi přispěchají hned všichni na pomoc, u Bizkitů se sešli vysolárkovaní primitivové z fitka, kteří na Sziget přijeli za Aviciim a jejich dost možná první koncert tohoto druhu jim přišel jako výborná možnost k nezřízenému násilí na deštěm zmáčeném povrchu.

Jacksonvillští veteráni ale nezklamali. Fred Durst štěkal do mikrofonu legendární sloky jako když mu bylo o deset let méně, mnohé fanoušky si šel prohlédnout pěkně zblízka a mimo "Break Stuff" a "My Way" vystřihl i poctu svým vzorům z Rage Against The Machine coverem vy-víte-čeho.

Závěrečná show letošního ročníku patřila Martinu Garrixovi. Skromněji se prezentující nizozemský DJ známý zejména hity "Animals" a aktuálně i "Don't Look Down" s Usherem sice z počátku hrál lépe a než v poslední době internetově-agresivní Avicii, i přes všechnu tu show plnou ohňů, konfet, dýmu a blikajících sticků ale měl jednu zásadní nevýhodu. A sice že třicet minut po začátku jeho show se ve stanu A38 chystal na scénu Passenger. Priority byly jasné.

Passengera na musicserveru chválíme poměrně často a ani tentokrát nezklamal. Jeho neodolatelné kouzlo osobnosti a dar okamžitého a trefného glosování mu od svého příchodu zaručil visení na rtech. Ještě než se pustil do první písně "Fairytales & Firesides", ukázal svůj zájem o zemi a lidi, před kterými hraje, prohlášením, že si je vědom toho, že už jsme na festivalu týden a na velké scéně za jeho zády hraje světoznámý DJ pro desítky tisíc lidí obrovskou závěrečnou show. A také že to dunění bude pravděpodobně přehlušovat jeho set. I tak si ale velmi váží, že jsme dali přednost právě jemu a že to společně zvládneme. Tím prolomil ledy a pak už by úplně stačilo jen zpívat a luskat si do rytmu jako se to dělo během "The Wrong Direction" a všechno by bylo fajn. Ale on ne.

Jako věčný vtipálek, skvělý improvizátor a také fanoušek Hvězdných válek si z Garrixe udělal cosi mezi Darth Vaderem a Hvězdou smrti, blikající sticky, které si odvedle fanoušci donesli, označil za světelné meče a sebe i své příznivce za Rebely, kteří musí porazit zlé Impérium. A jak tak hrál vděčně přijatou "I Hate" nebo před "Let Her Go" zakomponovanou legrácku "Budapest" George Ezry a jásot přítomných nabíral s každou další minutou na síle, začaly se z vedlejší scény ozývat obrovské rány od rachejtlí. "Hvězda smrti je zničená, vyhráli jsme!", chytl se situačního fórku Passenger a publikum řvalo smíchy. A to je jen jeden příklad z mnoha. Dost možná nejsympatičtějšího písničkáře současnosti je zkrátka nutné zažít naživo. Jen tak uvěříte, proč i letos jeho vystoupení aspiruje na koncert roku a proč jeho osobnímu kouzlu v Maďarsku podléhaly tisíce lidí, kterým byl jen pár minut předtím úplně jedno.

Než se na tomtéž pódiu přijeli ukázat Milky Chance, začala venku bouřka. A náhle až po okraj naplněný stan se tak stal útočištěm i pro lidi, kteří německou trojici ani neplánovali shlédnout. Snad každý účinkující by se v podobné situaci snažil získat si na sebe namačkané lidi na svou stranu nějakým vtípkem, kterým by nekomfortní minuty odlehčil, oni ale hráli ty svoje na chlup stejné písničky jednu za druhou jakoby šlo o zcela standardní set a venku se nedělo absolutně nic. Promarněná příležitost, co víc k tomu říct.

Ženské DJské duo NERVO mělo štěstí na vhodný prostor. Telekom aréna jejich EDM zvuku a velkým projekcím s divokou palbou laserů slušela a blonďatá dvojčata z Austrálie, která se dříve živila modelingem a předskakováním Britney Spears, tak mohla zaplněnému parketu servírovat ukázky z jejich ještě horkého debutu "Collateral". Mimo ně ale došlo i na remix "Pompeii" od Bastille nebo "Lovers On The Sun" Davida Guetty, kterému obě slečny napsaly text k hitu "When Love Takes Over" (a že to muselo dát práce…).

Posledním velkým jménem, které stálo za to navštívit bylo duo Sigma. Obrovsky populární dvojice nejen v České republice svůj set začínala až po třetí hodině ranní, i přesto ale dokázala stovky těch nejvytrvalejších rozhýbat jako křečky v kolečku. Na rozdíl od předchozích elektronických projektů hrála téměř výhradně vlastní věci z odkládaného a mnohými toužebně očekávaného debutu "Life" (kromě již známých singlů také například "Lighters", "Broken Promises" nebo "Higher") a i když jejich pódiové vybavení na pozlátka patřilo mezi ty chudší, hudebně převyšovali mnohé. Sigma totiž hrála ve verzi Sigma Live, což znamenalo, že kromě obligátní DJské dvojíce Cameron Edwards a Joseph Lenzie měli ještě bubeníka, MCho a zpěváka se zpěvačkou. A právě sázka na jejich univerzálně použitelné hlasy s velkým rozsahem v obou případech byla tím, co celé vystoupení pozvedlo o tolik výše.

Ať měli zazpívat kteroukoliv z chystaných novinek nebo třeba jen do drum 'n' bassu převedené "Diamonds" od Rihanny, vždy se jednalo o úchvatný zážitek, kterému se jinak docela schopní vokalisté v Rudimental nemohli ani při nejlepší snaze přiblížit. Barvami hlasu se dokázali strefit jak do nejnovějšího singlu "Glitterball", v němž hostuje Ella Henderson, tak do "Changing", jehož verze překonala tu, kterou o několik hodin dříve odzpívala samotná Paloma Faith. A vylepšení oproti originálu přišlo i v případě přídavku "Nobody To Love", který fenomenální koncert a vlastně i celý Sziget ukončil. Obrovská spokojenost, masivní aplaus.

Už jsme skoro na konci a ještě jsme se vám vůbec nezmínili o velkých párty a všech doprovodných aktivitách. Tak alespoň pár z nich telegraficky: bungee jumping, jízda na divokém býkovi, pěnová párty, atrakce, díky níž se můžete nechat vystřelit do vzduchu jako z praku, stage ve tvaru kolosea postavená ze samých europalet, táborák stage, kde se předvedl projekt Tuliredl s Lucií Redlovou, irská stage, kde celý týden hrály irské kapely z Maďarska, luminárium, cirkusové šapitó, pouliční divadla, každovečerní ohnivé show, revivalová Budapest stage, kde můžete narazit na falešného Stinga, Axla Rose nebo Bona a upřímně se zděsit, ve stáncích na vás čeká maďarská, italská, řecká, německá nebo dokonce ruská kuchyně, nechybí mléčný bar ani veganské pokrmy... Je toho zkrátka strašně moc.

A k tomu všemu se ještě každý den kolem sedmé večerní konala před hlavní stagí tématická párty, kde kolem patnácti tisíc najednou vypustilo do vzduchu balónky, konfety nebo bublinky, řehtalo řehtačkama nebo po sobě házelo barvama. Ano, právě tady vznikaly všechny ty úžasné fotky, kterými se festival prezentuje nejčastěji. Jak je vidět, Sziget je v mnoha směrech opravdu obrovský festival a je dost pravděpodobné, že za těch sedm dní nebudete mít dostatek času, abyste si celý areál alespoň prošli. Takže... snad příští rok?