"I haven't slept for two days, I've bathed in nothing but sweat." Neoficiální hymna koncertu Interpol v České republice byla s nadsázkou jasná už několik dní předem. Zaprvé, v Praze a vůbec v českém klubu nikdy dříve nevystoupili (jaká ostuda). Noční neklid byl nasnadě - ty zmíněné dva dny totiž jediným způsobilým strážníkům ještě visely košile a saka ve skříni, protože si dali po americké části turné (tedy před tuzemskou premiérou) deset dní volna. A berme to jako projev jejich zodpovědnosti. Pro Česko zásadní show totiž i navzdory skleníkovému vzduchu v Lucerna Music Baru odehráli jako ti nejprofesionálnější... řemeslníky protentokrát ponechejme redaktorům Full Moonu.

Tuto mírně škodolibou přezdívku si bohužel Interpol nevysloužili nadarmo - od jejich koncertů nelze čekat víceméně nic jiného než prezentaci studiových počinů v nejčistší podobě. Jak ostatně zpěvák Paul Banks přiznal v rozhovoru pro magazín The Quietus: "Člověče, ani nevíš, jak hrozně rád bych se na turné vys*al. Kéž bych místo toho mohl vypustit tři nahrávky za rok." Jen nepřipravený účastník pražského koncertu si maloval víc než už nadstandardní rudé ruce na plátně a běžnou sadu světel. To příznivec spoléhal minimálně na vyleštěný zvuk jako třecí plochu pro zažehnutí jiskry. Té, co se mění ve vnitřní oheň, když se zdánlivě rozkmotřená kytara s basou derou ze sluchátek.

Jenže přestože Banks v úvodní "Say Hello To The Angels" štěkal něco o vzdouvání nejmenované části těla, u posluchačů to mohly být snad jen vlasy. Hrůzou. Panikou. Kesslerova kytara s Truaxovou basou zněly tak trochu jako zmutovaný produkt jednoho komba a zpěvákova legendární naštvanost v hlase nepřekročila hrany pódia. Tu se navíc blonďatému švihákovi nedařilo zpočátku úplně dostat pod kontrolu - prozradil se nepřesným frázováním a intonováním. Že by si odvykl na tak těsný kontakt s publikem v malém klubu, tudíž na nervozitu? Těžko odhadovat. Trpělivost ale přináší růže. Ti, kdo si počkali do páté skladby "Evil", vzorového kousku hnutí raného postpunkového revivalu, ucítili (i fyzicky) Paulovu barytonovou rozbouřenost. Co víc - právě tehdy se mu poprvé rozsvítily pomněnkové oči. A už nevyhasly.

Spokojenost mu evidentně vydržela do závěru hodinového setu. Kromě jindy nevídaných, a už vůbec ne četných úsměvů dokonce s typickou britskou uměřeností opětovně poděkoval za ovace strohými "thanks". (Košile s límečky, uhlazené vlasy za uši, pěšinka uprostřed a elegance v pohybu - asi proto mám neustále potřebu zařazovat Bankse mezi ostrovany.) Vážně neměl zapotřebí říkat cokoliv navíc. Ať už při hitech z kultovní prvotiny, jako "The New", kdy si při orgasmickém kytarovém sólu jemně, ale o to intenzivněji pohrával s ladící mechanikou, nebo během singlů z loňského velkolepého návratu "El Pintor" se ukázalo, že za ten večer se modlily stovky Čechů.

To i přesto, že je hudba Interpol těžko přístupná. A co je nejdůležitější - jen trpělivý vyhraje. Dovolte mi vsunout okénko a podělit se s vlastní zkušeností: písničky Newyorčanů slýchám zhruba od čtrnácti, ale poslouchám od dvaceti. Ten divný vzteklý zpěv, neučesaný a současně trochu agresivní kytarový zvuk a nepředvídatelný, pomalý vývoj skladeb odsunuly Interpol na dlouhou dobu do škatulky nepříjemní. Ve vztahu s The Strokes, dalšími průkopníky postpunkového revivalu, byli oni těmi zvířaty namísto krásek. Co tím chci říct - pokud posluchač jednou najde v Interpol zalíbení, to pouto bude pravděpodobně existovat navždycky. Pro zpečetění výroku - toto napsala na jejich Facebook fanynka Margarita Elizabeth: "Jsem tak nadšená!!!!! Jedu za Los Angeles, abych vás chytla v Praze, pár hodin poté, co jsem se provdala za svého snoubence."

Právě takoví návštěvníci si středeční premiéru užili od začátku do konce. Charizmatem a vzestupnou křivkou písní si ale Interpol pomalu, ale sebejistě omotali téměř celý vyprodaný klub. Kdo si nedal pozor, mohl při závěrečném trháku "Slow Hands" přijít o zuby. Právě tento okamžik večera odhalil hymnu oficiální. Poselství? Pro Interpol se zkrátka musíš obětovat.