The Satellite Year natočili moderní desku, prokletí druhého alba přesto neodvrátili

31.08.2015 16:20 - Ondřej Michal | foto: facebook interpreta

Jejich hudba je svěžím mixem pop-punku, indie rocku a elektroniky. Jsou z Německa, přesto zní spíše americky. Vždy jim šlo hlavně o chytlavé melodické písničky, na druhé desce si řekli, že to zkusí jinak. Bohužel to úplně nevyšlo a druhá nahrávka zní poněkud rozpačitě.
6/10

The Satellite Year - Brooklyn, I Am

Skladby: That This Was Wrong, Early In December, Brooklyn, I Am, Tarantino, Pt. 2, Hurricane / Welcome Home, No Clubs For This Town, Fireworks, In Vitro
Vydáno: 06.03.2015
Celkový čas: 45:57
Vydavatel: Engineer Records
Žijeme v době globalizace, kde se hranice mezi státy stírají a svět se propojuje. Příkladů vidíme dnes a denně spousty. A v hudbě jakbysmet. Třeba takoví The Satellite Year jsou z Německa, hrají americkou muziku a letošní desku natočili v Itálii. Mimochodem New York budou mít asi hodně rádi, když si jeden z jeho symbolů vetkli na přebal a do názvu novinky.

Když jim před čtyřmi lety vyšla prvotina "Mission: Polarlight", kdovíjaké pozdvižení to nevzbudilo. A to i přesto, že míchají pop-punk s indie rockem, což je zrovna celkem v módě. Dost jim také pomohly společné koncerty s NOFX, Bullet For My Valentine či The Rasmus. Už tehdy ukázali cit pro chytlavou energickou písničku naaranžovanou do moderního a svěžího zvuku. Otázkou tedy je, jak se bude dařit druhému albu, na kterém, jak známo, záleží skoro víc než na debutu.

A překvapení je tu. Na "Brooklyn, I Am" si kapela nejspíš řekla, že přímočarých popěvků už bylo dost a že na to zkusí jít více hlavou. Evidentně chtěla přijít s propracovanějším materiálem, než na jaký u ní byli fanoušci dosud zvyklí. Leckdo se teď možná bude ptát, zda se tady vůbec dá mluvit o něčem, jako je propracovanost. Odpovědí mu může být fakt, že kromě melodického punku či indie rocku The Satellite Year loví i ve vodách elektronické hudby.

Jenže ač se muzikanti snaží sebevíc, u "Brooklyn, I Am" se jim prokletí druhé desky odvrátit nepodařilo. Přitom všechno se na první poslech zdá v naprostém pořádku. Emotivní zpěv Daniela Rimedia je nadále hlavním rozpoznávacím znakem. To platí i u snadno zapamatovatelných kytarových riffů. Naopak překvapí nebývale vytažený zvuk bicích, za které tentokrát usedl Björn Mertz.

"Brooklyn, I Am" je typická ukázka tvůrčího bloudění. Skupina chtěla přijít s materiálem, o kterém by mohla před světem prohlásit: "Vidíte, jak jsme se posunuli vpřed?" To se ale nepovedlo a výsledek je lehce rozpačitý. A to i navzdory tomu, že se na nahrávku čekalo čtyři roky. Je to stejné, jako když se vydáte do labyrintu. Bloudíte, tápete, snažíte se najít cestu ven, ale nakonec skončíte tam, kde jste stáli před chvílí. A východ je pořád v nedohlednu.

K natáčení hudebníci říkají: "Snažili jsme se dosáhnout profesionální platformy na mezinárodní úrovni a přes všechny technické vymoženosti dát albu mladistvý šarm a emocionalitu." S tím se nedá než souhlasit. "Brooklyn, I Am" zní zatraceně trendy, svěže a víc americky než německy. Bohužel to ale nestačí.



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY