Jennifer Paige tvrdí, že od doby, kdy se i po našich žebříčcích šplhal její letní hit "Crush" z debutového alba, dospěla. Když vedle prvotiny nazvané prostě "Jennifer Paige" postavím její (se značným zpožděním ze Států došlou) novinku, musím chtě nechtě uznat, že zní opravdu dospěleji, ať to vlastně znamená cokoliv. Akorát nevím, jak velký vliv na to mohla mít sama Paige, když se na albu autorsky podílela spíše sporadicky a ona změna nastala zejména v žánrovém posunu od lehkého až tanečního popu pro teenagery k přece jen sofistikovanějšímu poprocku. Onen posun nebyl úplný a kromě toho, že se na desce vyskytuje několik málo skladeb, které jakoby z debutu vypadly, má Paige na "Positively Somewhere" hlavně mnohem širší záběr. Ono taky na dvanáct obsažených písní připadá asi dvacet různých autorů. Například Phil Thornally pomáhal s prvním hitem Natalie Imbruglie "Torn", zatímco Damian LeGassick zase měl prsty v Madonnině "Ray Of Light". Jako by to ještě nestačilo, máme tu devět producentů. Když vydělíme dvanáct devíti zjistíme, že si většina odnesla po jednom kousku. Což je vcelku odvážný krok, neboť i když je pravděpodobné, že jednotlivé skladby tím získají, je velmi obtížné skloubit je dohromady v celek vykazující jistou pospolitost. A to mi přijde, že se přes snahu Toma Lord-Alge (který mimochodem dělal snad na všech albech, co jsem měl poslední dobou v rukou) a Micka Guzowski majících na starost výsledný zvuk, úplně nepodařilo.

Paige se na albu ukazuje ze dvou dost odlišných stran. Z první, barevnější, trochu připomíná Britney Spears nebo Jennifer Lopez (snad jste si udělali představu, takovou "Stay The Night" bych bez mrknutí oka přihodil do repertoáru kterékoli z nich) a tento pohled se snaží zakrýt latinskoamerickými motivy ("Make Me"), klubovým zvukem ("The Edge") nebo r&b ("Not This Time"). Nikdo jí však nemůže upřít její vokální interpretační kvality, takže i z těchto méně povedených skladeb dokáže vytěžit maximum. Strana druhá určitě nemísí tak velké množství vlivů a kromě elektronické "Feel So Far Away" se pohybuje v poměrně uzkém prostoru omezeném baladou a poprockem středního tempa. Přesto právě v této oblasti se urodily ty nejlepší a nejzpěvnější kousky jako úvodní Crow-Morissettovský singl "These Days", závěrečná "Vapor", Branchovské "Here With Me" a "Stranded" (podobnost čistě náhodná, neboť vznikly před Branchiným objevením) a především nádherná kytarová a optimismu plná "You Get Through".

Vzhledem k tomu, že obě tváře jsou v rovnováze, mohlo by jít o velmi povedené album, nebýt několika "drobností". Ta výrazně méně důležitá je plýtvání s velmi silnými motivy. Zejména hodně chytlavé refrény jsou totiž v některých skladbách opakovány více než často, až tím začínají být skoro protivně vlezlé, což je případ třeba "Vapor", kde navíc k hudbě mimochodem moc nesedí text. Mnohem horší je, že z desky smrdí syntetické bicí na sto honů. Přestože si zpěvačka nemohla vynachválit vystupování s živou kapelou, doprovody působí většinou dost uměle a nejčastějším slovem v seznamu doprovodných hudebníků je "programming". U skladeb jako "The Edge" je to samozřejmě na místě, ale ve spoustě případů mi jejich užití připadá nadbytečné.

Resumé by mohlo vypadat nějak takhle - druhé, mnohem cennější, album skvělé a adaptabilní zpěvačky, podílející se i na vzniku některých písní, je možná trošku přeplácanou kolekcí stylů, stahovanou dolů pořád ještě dost syntetickým doprovodem. Jako sbírka singlů působí velmi dobře. Pokud vám nevadí neživý zvuk s automatickým bubeníkem, doporučuji si bodík až bodík a půl přičíst.