Ono to vlastně skoro ani nejde jinak - devadesátky jsou a navždycky budou ryze subjektivní doba. Můžeš je milovat, můžeš je nenávidět, můžeš je nechápat, protože ti v jejich rozpuku bylo asi pět, jako jednomu tvýmu kolegovi, který šel nedávno na podobnou akci a psal z ní (pro jiný server) reportáž postavenou na pohledu Alenky v říši divů. Devadesátky jsou kult. Buďs je zažil, nebo nezažil a to všecko určuje tvůj postoj k nim.

Jasně, je to období značně dekadentní. Tvůj vkus formovaly jen těžko uvěřitelné příběhy kamarádů z Beverly Hills a Melrose a nespočet eurodancových černobílých dvojic a "projektů", jejichž hity duněly barem ve tvým rodným městě, kterej ještě dneska vypadá furt stejně, a co víc, ty hity tam (ten stejnej DJ!) hraje furt. Neuvěříš.

Takže když se dozvíš, že hudba devadesátých let je nyní regulérní retro, poskočí ti srdce radostí. Totiž zděšením. Tvoje mládí je znovu v kurzu. A definitivně v hajzlu. Vidět Twenty 4 Seven naživo je splnění tvýho snu, protože "Is It Love?", "Čágo bélo, šílenci!" a vůbec. V hlavě se ti rozezní písně z desky "The Spell" Alphabeat, té desky, o níž kolegové z Popjustice prohlásili, že vyšla o čtyři roky dřív, nebo sedmnáct let později, než měla. Vždycky tě to rozesměje. Protože je to pravda.

Každopádně oblast Visegrádu teď zaplavuje nová vlna retro festivalů pořádaných kdekým, Davem "Hoffem" Hasselhoffem počínaje, páně Válkem v Ostravě konče. A když zjistíš, že se taková akce koná v městě, ve kterým zrovna žiješ, nemůžeš nejít.

Musíš se ale připravit na několik věcí. Předně třeba na to, že tohle nejsou Twenty 4 Seven:

Tohle nejsou Fun Factory:

A tohle nejsou Mr. President:

Nepřekvapuje tě to, víš, že tahle doba byla plná lží - hudebních skupin tvořených členy, kteří ji reprezentovali na plakátech, a členy, kteří zpívali ve studiu. Příběh pokračuje, hudební skupiny jsou spíš firmy, ve kterých se točí zaměstnanci... Vtipkuješ se známými, jestli do Ostravy přijede pravá Whigfield. To ještě netušíš, že ji nebudeš mít šanci vidět.

Pětadvacet tisíc lístků. Přesun z místa pod Vysokou pecí do míst, kde bývá hlavní stage Colours. Pro pořadatele úspěch. Retro je v kurzu víc, než se zdálo. Těšíš se, ale máš i trochu strach. Bude to velký. Snad všechno klapne.

Neklaplo.

Je sobota, počasí proměnlivý. A lenivý. Tušíš, že Alexia, která to zahajuje, to ve tvým případě odskáče. Zkoušíš dorazit tak, abys stihl aspoň půlku. Cestou na konec plotu, kde vidíš dva týpky, co by mohli být z organizačního týmu, a tak tě nasměrovat k hlavnímu vstupu, míjíš stovky lidí poskládaných podél celých zábran. "To jsou čumilové, ne?" Nejsou, zjišťuješ vzápětí. Tam někde vzadu za nimi je ten hlavní vstup. Dáváš si tam hodinu. Do areálu se dostáváš akorát s koncem koncertu. Zjišťuješ, že Alexia zpívá naživo, že jí to (překvapivě) dost jde a že má kytaristu, kterej je nazvučenej tak, že o něm nevíš, dokud si ho nevšimneš.

OK, chce to pivo, než to skončí a ke stánku se nahrnou lidi. Už tam nějací jsou. No, snad to půjde rychle.

Nešlo.

Evidentně poddimenzovaný areál se v případě stánků s pitím stává bojem o přežití. Atmosféra houstne s každou další minutou. A s každou další hodinou. Přemýšlíš, jestli to vzdát a být chvíli žízní, pak si říkáš, že už tam stojíš dost dlouho, že už to nemůže trvat dlouho, a když ti dojde, že se sakra pleteš, bereš už to jako dokumentární a dokumentační výzvu. A tak stojíš.

Zatímco hrají 2 Brothers On The 4th Floor.

A Whigfield.

A Fun Factory.

Děsíš se chvíle, kdy se ti začne chtít na záchod. Radši na to nemyslíš, bereš si rovnou kolu do zásoby a panáka ruma na nervy a jdeš se zkusit bavit. Fun Factory končí peckou "Pain" a ty si všímáš, že (ta nová) zpěvačka jede na playback. Nepřekvapuje tě to. Stejně jako výkon moderátora, jehož konferenciérské dovednosti končí u devadesátkového(!) hecování davu a la "Jste tadyyyy?". S vtipem sobě vlastním ohlašuje pauzu a ty přemýšlíš, k čemu jsou na takových akcích potřeba přestávky, když jednotliví členové "projektů" k vystoupení potřebují jen mikrofony.

Mezitím se setmělo a tvou pozornost upoutá jakási plachta zavěšená na jeřábu, který z nějakého důvodu stojí uprostřed divácké plochy. Je dokonale osvětlená, aby byla vidět loga, co na ní jsou, a tebe napadá, že to osvětlení je zatím asi ta nejdokonalejší věc na celém Oldies Festivalu. Plachta je zvlněná, loga přečíst nejdou. Lidi se začínají tlačit víc dopředu, vyhajpováni pocitem, že večer graduje. Tlačili by se zřejmě stejně, ať už by byl line-up rozmíchán jakkoliv.

Dr. Alban ale možná tou větší hvězdou je. Na hudebním poli stále aktivní muzikant loni vydal nový singl nebo EP nebo tak něco. Na pódiu si to "dává", netuše, že mistr zvuku jeho vystoupení proměňuje v karaoke bar na Stodolní zkřížený se semifinálovými večery libovolné pozdější řady tuzemské SuperStar. "It's My Life" má ale mocnej beat i po těch letech.

Na Mr. President se čeká nechutně dlouho ("Už jsou připravení, už jen malou chviličku," ozřejmuje konferenciér logiku věci hned dvakrát nebo třikrát během pětadvacetiminutového prostoje), načež přichází Lazy-Dee s nějakou paní. Karaoke pokračuje, příliš vytažené vokály odhalují každou nepřesnost a pokusy dvojice naučit každou stranu publika zpívat jinou část refrénu "I Give You My Heart" se setkávají s neúspěchem pod značkou Ztraceno v překladu.

Poslední pauza, poslední hvězdy. Twenty 4 Seven. Konferenciér objasňuje, že se Stay-Cm již Nance nevystupuje, taktně tak přehlížeje všechna ostatní personální rošamba, jichž jsi byl doteď svědkem. Nutno ale dodat, že jestli v ranku pokleslého eurodancu může fungovat něco jako profesionalita, pak ji můžu definovat tihle dva. Choreošky (jakkoliv legrační), pošťuchování sebe sama i publika, kostýmy (jakkoliv legrační) a překvapivě sebejisté pěvecké projevy nedávají publiku vydechnout. Týpek vedle tebe natáčí na telefon bootleg, v rámci téměř povinného medley songů zpřátelených kapel zní ten večer asi potřetí "I Like To Move It" Reel 2 Real (co vlastně dnes dělají Reel 2 Real?).

Nastupuje "DJ" (je to ten "moderátor"?), svůj "set" odpaluje "Macarenou", hraje z cédéček, co přeskakují, a jeho playlist ti nedává žádnou logiku. Nevydržíš to moc dlouho, navíc poprchává, jako ostatně skoro celý večer, a tak odcházíš přesvědčit se, jestli tradičně nezvládne přepravu desetitisícového davu ostravský dopravní podnik.

Nezvládl.

Ležíš v posteli a přemýšlíš, jak moc tu pokakanou organizaci strhat, jak moc si z toho všeho dělat srandu, jak moc smysl má pořádání takových akcí. A uzavíráš to tím, že odpovědi si stejně najde každej sám. Chceš tam za rok zas? Bude to vůbec za rok zas? Přemýšlej ještě chvilku...