1. července vstoupil v platnost nový protidrogový zákon, který kriminalizuje jakoukoli verbální či vizuální propagaci drog, takže teoreticky může být stíhána Hudba Praha za to, že v jedné ze svých nejznámějších písní zpívá o marihuaně. Tato skutečnost pobouřila notnou část umělecké a novinářské obce, z čehož rezultovala série koncertů Umění proti cenzuře vrcholící na Štvanici. Před tím mohli fanoušci zajít ve středu do Akropole nebo do Futura a v neděli se udál menší festiválek v Modré Vopici.

Vstupné na Štvanici činilo symbolických 18,80 Kč (podle §188, který daný zákon reprezentuje) a ihned po vstupu do areálu bylo člověku nad slunce jasné, jaké je poselství této akce - protestovat a pařit. Nakonec si myslím, že většina přítomných chtěla hlavně tancovat a poslouchat a o politickou agitku jim šlo až tak možná v druhé řadě (a kdo ví jestli vůbec). Na rozlehlém prostranství se od zahájení v 11:55 postupně objevovaly nové a nové skupinky účastníků, mezi nimiž nepřekvapivě převládali "drsní" punkeři (hlavně z počátku). Na večer Michal Ambrož, jeden z organizátorů, ohlásil, že si vstupenku zakoupilo přes šest tisíc lidí, což je na všední den vcelku příjemné číslo.

Na Štvanici v pondělí proběhl vlastně regulérní, byť poněkud kratší, festival, o čemž vypovídala nejen spousta vystoupivších kapel, ale také velké množství stánků s pitím, s párky, s grilovaným masem, několik obchůdků pro alternativce a také toi-toiky. Hudební program se držel po celý den sepsaného harmonogramu, pročež jako první v 11:55 vystoupili Hraczki a vše před devátou zakončilo Švihadlo. Pořadatelům budiž ke cti, že se jim podařilo zajistit atraktivní složení koncertujících, mezi nimiž byly hvězdy typu Davida Kollera, Tří sester, Mňágy a Ždorp či Kamila Střihavky. Na co však všichni "doplatili", byl nedostatek času, kvůli němuž měl každý umělec (umělci) na svou show v průměru patnáct až dvacet minut. Většina z nich zahrála čtyři písničky a už se pódium připravovalo pro další účinkující. To zamrzelo zvláště u kapel jako Tři sestry, Kurtizány z 25. Avenue nebo Plexis, které na konci svého setu měly perfektně rozjeté a rozvášněné publikum. S tím se ovšem muselo počítat.

Umění proti cenzuře byla tedy vcelku povedená a každopádně divácky úspěšná akce. Co mě však zklamalo (ač se to dalo čekat), byla skutečnost, že přestože organizátoři na všech letácích avizovali, že "nejde o drogy, ale o svobodu slova", na Štvanici se vše tak nějak zvrtlo v jeden velký drogový happening, kde všichni o drogách mluvili a zpívali, ale nikdo se nepozastavil nad vlastním ohrožením svobody slova, nad možnými riziky, nad tím, že by tento zákon mohl být pouhým "začátkem". Jenže když jsem tak pozoroval návštěvníky (hlavně ty s čírama), je ta svoboda slova až tak nezajímala, protože pokud je co hulit, je dobře a celé státní zřízení stojí s tímto zákonem i bez něj stejně za prd! Tak co?

Umění proti cenzuře, Praha, Štvanice, 1.7.2002