Když v roce 2012 udeřila na festivalový park v Hradci Králové bouře, která zamezila koncertu Faith No More, jednalo se o nenaplněný sen mnoha fanoušků několika generací. O tři roky později se naskytla druhá možnost, jak crossoverové bohy vidět znovu, navíc se zbrusu novým materiálem. Kdo kapelu zná, zřejmě tušil, že půjde o jedinečný a netradiční zážitek. A také že šlo.

Již pódium překvapilo nezvykle ozdobenou scénou v bílém a mnoha umělými květinami rozesetými po celé ploše. Dokonce i bedňáci připravující pódium byli oděni v bílých kombinézách. Po půl jedenácté již nakráčeli členové hlavních hvězd nejen pátečního programu, ale celého festivalu. Patton a jeho kumpáni taktéž v bílém působili jako nějací podivní misionáři z Oceánie. Set pak odstartoval jeden ze singlů novinkové desky "Motherfucker" odehraný v poklidném tempu.

Koncert následně protnul celou kariéru formace počínaje debutem "We Care A Lot", z něhož zazněly hned dvě skladby, přes nejslavnější desky "The Real Thing" a "Angel Dust", až po comebackovou novinku "Sol Invictus". Zatímco i znalého fanouška mohly živé úpravy slavných hitů mnohdy překvapit, nové písně fungovaly fantasticky. Přídavková "Superhero" či půvabná "Black Friday" byly vrcholy celého setu. Trochu překvapivě však nezazněla "Sunny Side Up", která si se svými hitovými ambicemi o koncertní provedení vyloženě říkala.

Ohromující ohlas několikatisícového davu zaznamenaly samozřejmě neoposlouchatelné hity jako "Midlife Crisis" či "Last Cup Of Sorrow". Příjemně vyzněl i legendární cover "Easy", kterou si se členy zazpívali asi všichni přítomní, zejména ti, kteří si v devadesátých letech jako teenageři pouštěli tento ohromný hit nesčetněkrát za sebou. Klidné tempo slavného hitu kapely Commodores příjemně kontrastovalo s jinak povětšinou říznými až euforickými vypalovačkami a dopřálo fanouškům chvilku odpočinku.

Hodinu a půl dlouhý set, který zahrnul i dva návraty s celkově pěti přídavky, se nesl ve strhujícím tempu, ve kterém sice členové kapely po pódiu kdovíjak neběhali (vždyť už jsou to pánové v letech), ale vše doháněli svými instrumentálními gala-výkony. Ať je řeč o Pattově neuvěřitelném hlasovém projevu, který pouze sem tam zaznamenal falešné momentky, zejména v klidnějších polohách, nebo o klávesistovi Roddym Bottumovi, který svým instrumentem doslova čaroval.

Právě během koncertu člověku dojde, proč jsou Faith No More legendami a proč svou tvorbou změnili pojetí nejen metalu, ale i rockové hudby všeobecně. Žádnou jinou kapelu tak nevystihuje žánrové označení crossover. Jejich živé vystoupení mělo náboj, myšlenku, atmosféru, spád i momenty překvapení. Zkrátka všechny parametry nezapomenutelného koncertu. Ten jen narušil soukromý ohňostroj poblíž festivalparku, který trval během prvních tří písní a rušil pozornost diváků i kapely. Ale to je jen malý šrám na jinak bezchybném zážitku.