Od dob, kdy Jethro Tull vydali první nahrávku ("This Was", /1968/), uběhla spousta let a změnilo se mnohé. Kapela, s relativně minimálními změnami v obsazení, vydala úctyhodné množství desek - i s oficiálními koncertními záznamy jich je kolem třiceti; s úctou je třeba pohlížet i na množství odehraných vystoupení. Nakonec živé hraní a vůbec kontakt s publikem je pro elegantního střízlíka s přirozeně vžitým cynismem a suchým humorem Angličana - Iana Andersona, patrně ta vůbec nejdůležitější složka v jeho muzikantském činění. Studiové nahrávky jsou s oblibou doplňovány bonusy krátkých interview, výjimkou nejsou ani zachovávaná slovní intra k živě hraným skladbám. Čerstvou novinkou v oficiální diskografii je koncertní výběr tu více tu méně unikátních, starších i mladších skladeb "Living With The Past", nepřímo navazující na dvanáct let starou, podobně laděnou nahrávku "Living In The Past".

Sestřih koncertních záznamů z posledních let (existující i v obohacené DVD podobě) není, alespoň pro ty, kdo už nějakou živou nahrávkou Jethro Tull disponují, ničím extra výjimečným. Tím, že jsou skladby poslepované z různých míst a různých časů (zhruba polovina alba pochází z listopadového koncertu 2001, nejstarší tři kusy jsou z roku 1989), chybí, pro živé záznamy tolik důležité, pojítko, ať už v podobě gradující atmosféry, nebo alespoň jednotné nálady. Více než o povedeném živáku by se dalo hovořit o průměrném výběru, dalším z "x" výběrů Jethro Tull, se kterými se, zejména s oslavami dvacátého a pětadvacátého výročí jejich existence, roztrhl pytel. Možnou záchranou jsou ještě avizované bonusy v podobě rozhovorů a jinde nepublikovaných záznamů na stejnojmenném DVD.

Samozřejmě, v lecčems "Living With The Past" originální je... i když, to, že v současném koncertním playlistu figurují i skladby z poslední desky ("J-Tull Dot Com" /1999/), zas není skutečností, kterou by bylo třeba obzvlášť vyzdvihovat (zastoupena je zde tedy jediná, titulní "Dot Com"). To už cennějším faktem je hostování zakládajících členů sestavy - "modelu 1968" (Mick Abrahams na kytaru, Clive Bunker na bicí, Dave Pegg s mandolínou, Glenn Cornic za baskytarou). Dodejme tedy, že je to snad jediný důvod k pochopení, aby skladby, mnohdy kolem třiceti let staré, vypadaly takřka do puntíku stejně jako v originálních podobách.

Jinými slovy, je docela jiný zážitek slyšet třeba i podobné verze písní s těmi albovými z energií nabitého a souvislého koncertu "Bursting Out" /1978/ z let největší slávy kapely a podivně sestříhaný, ve studiu dosti upravovaný záznam, který dík své sterilní dokonalosti postrádá jak lehkost a hravost, kterou skladby mají v originále, tak upřímnost a náboj (na které jsme, podotýkám, byli zvyklí), které by byly živého vystoupení hodny. S přiložením zkušeností s posledními pražskými koncerty, které svádějí k tvrzení, že souvislého živého záznamu (bez zásadnějších zásahů ve studiu) by dnešní, patřičně unavení, Jethro Tull už patrně nebyli schopni, má člověk nutkání parafrázovat název aktuálního alba sloganem "Living FROM The Past"...