Norská (krásná) dívčí dvojice M2M vydává v současnosti své druhé album "The Big Room", na němž ukazuje, že sympatický kytarový pop se dá dělat i v sedmnácti. Recenze se tentokrát ujaly hvězdy rockové hudby jako Kurt Cobain nebo Marilyn Manson a deska se jim docela líbila...
Zdi mého pokoje jsou oblepeny plakáty, z nichž na mě zírají
Slipknot,
Marilyn Manson,
Red Hot Chili Peppers nebo
Kurt Cobain. Když jsem do tohoto rockerského doupěte vstoupil s novou deskou skupiny
M2M "The Big Room", jasně bylo slyšet spílání, posměch a rozčilování všech těch drsných tváří. Slova Corey Taylora (
Slipknot) v dredařské masce si dokonce pamatuji zpaměti:
"You Dirty Motherfucker! What A Fucking Bloody Shit You Brought? I’m Gonna Kick Your Ass, You Prick!" Komu by se při tom nerozklepala kolena, a to jsem sinavíc musel desku pustit. Čekalo mě čistokrevné peklo, mystický poryv pohnul křídovým papírem na stěnách, jakoby se démoni metalu rozhodli vystoupit z dekoračního stuporu a chystali se vyplísnit mou maličkost, která před nim zhřešila a rouhala se POPem. Jenže, když jsem cédéčko pustil a ozvaly se první tóny alba, nějak se atmosféra zklidnila a, věřte tomu nebo ne, za pár minut si Layne Staley s Marylinem, v přátelském obětí, poklepávali nohou do rytmu (a to patřili k těm klidnějším).
M2M prošli zkouškou ohněm - jak se to říká - s čistým štítem?
Vcelku zajímavý postřeh mi později sdělil
Corey Taylor ze
Slipknot, když jsem si chtěl přátelsky porozprávět, co se mu na desce líbí a co nikoli. Předně jsme se oba shodli, že se nám velice zamlouvají členky kapely, ta je totiž tvořena dvěma norskými děvčaty, o jejichž kráse nelze pochybovat. Mistr Taylor dokonce začal jménem veškerého osazenstva našeho pokoje lobovat za nákup velkorozměrového plakátu (jistě víte proč), že prý by si s nimi někdy rád zajamoval. V dobré víře jsem mu naznačil, že hudbu nemůžeme hodnotit pouze podle vizáže, protože pokud by tomu tak bylo, on by teď neseděl u mě v pokoji, ale hrál v nejlepším případě v zatuchlé garáži kdesi v Iowě. Corey se zcela evidentně urazil, nafoukl jako balón, cosi zaklel o mé brzké smrti a vrátil se na zpátky zeď. Záhy jej však vystřídal intelektuál
Marilyn Manson. Ten vyzdvihl podivuhodnou dospělost desky, hráčské a skladatelské schopnosti slečen (všechny písně si Marit a Marion složily a odzpívaly samy a navíc obě nahrály několik nástrojů), příjemnou, nevlezlou melodičnost. Pozastavil se naopak nad texty, které mu přišly málo filosofické, na mezilidské vztahy je prý lepší nazírat z pozice smrti. Oponoval jsem, že ne všichni jsou ochotni poslouchat hrůzy, jaké produkuje jeho dost možná chorá mysl - poštval na mě Satana a vypařil se.
Jediní, koho se mi ten den nepodařilo naštvat, byli věčně ledově klidní (a téměř mrtvolně bledí) Cobain se Staleym. De facto se shodli, že "The Big Room" sice není žádnou revolucí v popu (Kurt pořád narcistně zdůrazňoval, kterak soudobá kritika mluvila o "Nevermind"), ale že je to deska příjemná, nenáročná, ač ne hloupá, přiměřeně dlouhá, skýtající jak hodnoty melodické, tak instrumentální. Jen prý by mohla děvčata občas ubrat na patosu a monumentalitě, které zřejmě pod vlivem
Celine Dion propadají (jak přišli ti dva zrovna na paní Dionovou, netuším, ale nechal jsem je při tom). Asi desetiminutový dialog se sebou samými chlapci zakončili tím, že by rádi osobně holkám poradili, aby se nenechaly svést případnou slávou a nepropadly drogám a jiným svinstvům. Říkali to docela zasvěceně. Já jsem je však prokouknul - prahli také po plakátu, aby mohli chodit za půvabnými Norkami na návštěvu, ha!
No a co si o desce myslím já? Na to se mě nikdo nezeptal, oni jsou ty hvězdy dost ukecané, řekl bych, a rády se poslouchají. Nicméně jsem se s nimi pro tentokrát ztotožnil a mohu s klidným srdcem prohlásit, že "The Big Room" se mi líbí. A propos - netušíte někdo, kde by se dal sehnat nějaký jejich plakát?