Spolu s novým CD "Marathon - příběh běžce" vydáváte také knihu povídek. Ta je dostupná v tištěné formě i jako audionahrávka, že?

Ano, ta namluvená část se nachází na samotném CD jako sedmnáctá nahrávka, nicméně je tam zhruba polovina příběhů. Protože mluvené slovo mělo původně asi tři hodiny, musela jsem vybírat. Z toho se teprve udělal sestřih na hodinu a půl.

Musela jste vybírat, čili se nabízí otázka - jaké povídky z šestnácti napsaných máte nejraději?

Určitě mám ráda tu o bleše ("Blecha"), "Doktor Krysa", "Anito, má lásko", "Grétku", "Janu z Arcu"... Víceméně bych mohla jmenovat všechny, každá je jiná.

Kdy jste začala toto album a knihu plánovat a jak vás napadlo zrovna válečné téma?

Asi už deset let jsem chtěla udělat nějaký počin, kde bych spojila prózu s písněmi, pořád jsem ale nevěděla, jak do toho, a potom mě požádal Josef Urban, spisovatel a scénárista, který napsal třeba "Habermannův mlýn", abych jim napsala hudbu k filmu "Tenkrát v ráji". Josef Urban napsal i knihu, kterou jsem, mimochodem, 5. května křtila, a na základě jedné scény v té knize jsem napsala písničku "Grétka". Byla to taková scéna na nádraží s loučením a já jsem mu ji poslala, jemu se to líbilo a pobídl mě, abych napsala třeba písničku o bitvě u Verdunu. Vznikly nakonec tři skladby, a když jsem je měla hotové, řekla jsem si, že by téma nového alba mohlo být válečné. Napadlo mě to propojit s nějakými povídkami a chtěla jsem, aby příběh vyprávěla duše, která se převtěluje z jednoho těla do druhého. Až teprve pak se ukázalo, že letos je sedmdesáté výročí konce druhé světová války a že by bylo pěkné to vydat právě osmého května, takže jsem dělala všechno pro to, aby se to stihlo.

Kdy jste tedy hudbu a povídky dokončovala?

Poslední povídky jsem dopisovala v půlce března a na konci měsíce jsme šli do studia. Písničky byly všechny hotové dříve. Když dodělávám album, většinou už mám nápady na další desku.

Jak je to tedy celé propojené, vznikala nejdříve hudba a pak až povídka?

Různě. Vznikla třeba povídka, dlouho jsem k ní neměla píseň, někdy naopak. Nejdříve jsem si vytyčila téma a pak první a poslední bod, nějaké kotevní body mezi, dramaturgicky jsem si řekla, kde bude rychlá, kde pomalá a pak už jsem psala, jak to zrovna šlo, jen jsem se držela osy.

Mezi jednotlivými povídkami je vždy intermezzo, které děj posouvá nebo je takovým pointovým předělem mezi příběhy, je to tak?

Jak již bylo naznačeno, vypravěčem příběhů je duše, která se převtěluje z jednoho těla do druhého. Vypráví vždy příběh toho určitého života, kdy je převtělená, neustále prožívá to samé a pokaždé z toho vychází s jinými zkušenostmi. A v těch intermezzech je sama sebou.

Pro toto hudebně-literární dílo jste si vytvořila vlastní žánr, říkáte mu chansonetto, čili spojení šansonu a romanetta. Romanetto je i trochu fantasy, sci-fi, je i ve vašem vyprávění něco takového?

Trochu sci-fi tam je, například povídka "Blecha", kterou sama blecha skutečně vypráví. Je to jedna z těch posledních povídek, která pojednává o německých zajatcích v Rusku, na Sibiři.

Celé to dílo je hodně široké, týká se historie sahající od bitvy u Marathonu ve starověkých Athénách až po Sudety. To jistě vyžadovalo znalosti, každopádně spíše než o historických faktech jsou příběhy více o osudech konkrétních lidí, že?

Ano, to je pravda, je to více o lidech samotných, ale hodně jsem musela vyhledávat a zjišťovat nejrůznější historické souvislosti. Šlo kolikrát o detaily, zda měli za třicetileté války střelné zbraně, kdy byl v Rusku hladomor a lidé stavěli památník a kdy jej dostavěli.

V povídce o Anitě plula posádka někam do Brazílie, byla tato plavba skutečná? Co vše má z toho příběhu reálný podklad?

Ony postavy skutečně žily, ten příběh se udál, jediný Francesco, chlapec a pak stařec, který příběh vypráví, je vymyšlená postava. Jinak Anita Garibaldi opravdu kdysi žila, skonala na statku v Mandriole v Itálii jako velmi mladá, kde ji skutečně pohřbili mělko, jelikož prchali před pronásledovateli, a nějaký pes její tělo vyhrabal. To vše se reálně odehrálo.

Jak dlouho se literatuře a psaní vůbec věnujete? Hodně lidí vás zná spíše jako písničkářku a hudebnici.

První knížečku jsem napsala, když mě oslovilo nakladatelství Brio, to jsem napsala pohádky. Asi to není to nejzdařilejší z mé literární tvorby, ale ony pohádky jsou poměrně oblíbené a hodně si je lidé kupují. A také to byla nejdříve knížka, pak jsem to načetla a napsala jsem k tomu písničky. To už byla taková předzvěst toho, co vydávám teď. Jen to tenkrát vyšlo odděleně, nejdříve kniha, pak CD.

To bylo nějak poté, co jste se stala maminkou?

Přesně tak, mé děti tu knížku mají rády. Klukovi je osm, takže kniha se vydávala před osmi lety. Pak jsem napsala asi před čtyřmi lety knížku "Čáp není kondor" a to je vyloženě povídková kniha pro dospělé. Mimo to jsem napsala ještě veršovaný scénář s pohádkovým motivem a písněmi ke hře pro kladenské divadlo Lampion.

Co se týče jazykové stránky, na CD "Marathon - příběh běžce" (naše recenze) je vícero jazyků. Které všechny tam jsou a jaký máte vztah k těmto jazykům, mluvíte jimi?

Ano, většinou se s nimi dokážu domluvit. V některých jazycích je tam třeba jen jedna věta, jako u španělštiny, nebo v němčině jsou tam dokonce jen dvě slova, ale jsou to jazyky, kterými se domluvím. Samozřejmě texty prošly korekturami. Na albu naleznete italštinu, ruštinu, polštinu, francouzštinu, angličtinu a již zmíněnou španělštinu a němčinu, samozřejmě tu jen okrajově. Jazyk je tam takovým nástrojem, který dokresluje náladu a dané místo.

Vy máte vztah především k francouzštině, pokud se nemýlím?

Francouzsky jsem se učila ve škole, takže tam ty základy jsou takové nejbytelnější, ostatní jazyky jsem se učila v průběhu života nejrůznějším způsobem.

Kam byste novou desku zařadila z hlediska žánrů?

Jedna píseň trochu připomíná country, někde je to blíže středověké hudbě, ale nejvíce se stejně inspiruji folklorem, ke kterému mám stále blízko, a slovanskou melodikou.

Kdo vám na desce hostoval?

Tentokrát jsem oslovila více hostů. Na angličtinu jsem si pozvala Justina Lavashe, to je vynikající anglický písničkář žijící v Praze. S italskou částí písně "La finestra" pomohl Kamil Jindřich, můj spolužák z konzervatoře, operní pěvec a jinak tedy potomek Jindřicha Jindřicha, sběratele chodských lidových písní. Je i vedoucí domažlické dudácké muziky a kulturního střediska v Domažlicích. Pak Monika Žáková, moje kamarádka a herečka, si se mnou zazpívala "Šípkovou růži", celá Domažlická dudácká se mnou zpívala dudáckou písničku a Ivanka Pokorná nahrála harfu k "Jeannine".

Kde jste vůbec hledala inspiraci k těm tématům a jednotlivým písním?

Impuls byla nějaká směsice toho, co navrhl Josef Urban a co napadlo mě. A jak bylo téma, už to nebylo tak složité.

Téma války je smutné, nové písničky jsou většinou mollové...

Já mám ale všechny písničky mollové. Musím říct, že za tu celou dobu, ze všech sedmi nebo osmi desek, co jsem napsala, jsou pouze čtyři písně v dur.

A vnímáte svou tvorbu tak, že je o něco pesimističtější než dříve? Například "Při mně stůj" vnímám náladou úplně jinak než třeba "Gaiu".

Člověk se mění, bylo by divné, kdybych byla ve stejném bodě, jako když mi bylo dvacet. "Při mně stůj" vyšlo v roce 2003 a teď máme rok 2015, což je dvanáct let rozdíl. Dvanáct let usilovného perného života.

V čem jste se tedy změnila?

Myslím, že se mi nezměnil ani charakter, ani hodnoty, ale člověka změní jeho zkušenosti. O dost více jsem začala vnímat utrpení druhých než jako mladý člověk, který je plný energie a jede, nekouká napravo a nalevo. Vnímám zkrátka svět kolem sebe jinak, než když jsem byla mladá, a věkem samozřejmě ubývají i síly, přičemž je mi čtyřicet dva a stále jsem na vrcholu svých sil, ale je to jiné.

V intermezzech v knížce se objevují nejrůznější motivy. Mocní ovlivňují lid, rodiče nemají na své děti čas, protože jsou v robotě... Některé ty hodnoty ve vaší nové knize jsou stále aktuální, jako bývaly asi kdysi.

Ono je to tak myšlené, manipulace masou je stále aktuální. Samozřejmě horší to bylo, když byl člověk nevolníkem.

Zajímavá myšlenka byla, že dát lidem svobodu je pro mocné mnohem efektivnější, protože lidé pak pracují daleko usilovněji.

Dáme jim svobodu a pak jim vezmeme peníze prostřednictvím daní, různých poplatků, a použijeme je pro sebe. Lidi o to víc budou dělat, protože budou mít pocit, že pracují pro sebe.

Psala jste také o vzdělání jako o nástroji moci. Děti budeme očkovat svými myšlenkami a rodiče zaměstnáme tak, aby neměli čas si s dětmi o tom, co probírají ve škole, povídat.

Sama kolikrát koukám, s čím přichází děti ze školy, co mi říkají, a to u nás je to dobré, protože o tom spolu diskutujeme. Myslím, že hodně záleží na rodině a je důležité, aby si rodina ten čas udělala. A v poslední době se mi hodně nelíbí, že stát přejímá roli, kterou by měla zastávat rodina. Stát se začíná chovat, jak kdyby všichni rodiče svým dětem chtěli ubližovat a chtěli je týrat, takže kontrola státu je už taková, a slyším to teď ze všech stran, že rodiče si jdou do školky pro dítě a hrozí se dopředu toho, že děti k nim přiběhnou a dají tatínkovi pusu. Oni se bojí, že je někdo udá, že tatínek to dítě zneužívá. Že o víkendu dítě brzy vstane a vleze si k rodičům do postele, to už vůbec nikde nikdo neříká. Dokonce si myslím, že by stát neměl ani třeba nařizovat, aby děti jezdily v sedačkách, že to má být na rodině, když nemá o dítě strach. Mám pocit, že je těch nařízeních čím dál tím víc, stále nová, přičemž stará neubývají.

Dotkla jste se i otázky blahobytu. Říkáte, že není možné, aby všichni žili v hojnosti, proto se najde vždy hrstka těch, kteří to celé řídí. Když přeformuluji slovo blahobyt na štěstí, není to tak, že každý může být spokojený?

To ano, ale ve chvíli, kdy člověk zápasí o život, o svůj nebo život svých dětí, kdy bojuje o základní zdroje, to štěstí asi v té své duši moc mít nebude. A připadá mi, že zdroje se začínají hromadit v rukou čím dál tím užší skupiny lidí, a tudíž čím dál tím větší skupina lidí k nim přístup nemá.

A nebylo tomu tak vždy, když se podíváme zpět do historie?

Myslím, že vždy byla nějaká skupina, která byla hodně majetná - král, šlechta atd. Ale bylo jich více a nyní se tato skupina zužuje. Když to vezmu do extrému, nakonec tam bude jeden člověk, který bude rozhodovat o tom, zda budeme my mít přístup k vodě, nebo nebudeme.

Co vás tedy v životě ovlivnilo, že píšete právě o takových tématech?

Asi starost o své děti. To, že ony tu budou žít ještě dál. Já myslím, že nastane brzy chvíle, kdy vypukne boj o ten nejdůležitější zdroj, a tím je, jak se domnívám, voda.

A co může být podle vás prevence války a větších sporů? Hodně se teď v poslední době mluví o možnosti další celosvětové války.

Je zajímavé, že to nikdo nechce, a přesto je tu někdo, kdo to celé rozdmýchává. Nevím, co by to mohlo řešit.

Je zajímavé, co zmiňujete v textech: že člověk by měl pracovat především sám na sobě, na svém charakteru, hodnotách.

Přesně tak, protože když někdo shora nakáže, že teď budeme všichni komunisti a budeme se dělit a budeme na sebe hodní, samozřejmě to nefunguje. To samé je, když by někdo lidem nakazoval, aby všichni byli křesťané nebo muslimové.

Možná to i člověk lépe ustojí a dokáže se bránit psychickému nátlaku, když je sám se sebou ve smíru.

Jenže pokud přijde nějaký skutečný teror, pak si myslím, že to semele každého.

V epilogu vysvětlujete své chápání dobrých a špatných rysů člověka na příkladu, kdy je třeba oddělovat zrna od plev, jinak zrní jako celek nebude kvalitní.

Na jiném místě zase píšu, že není možné projít tímto světem tak, že nikomu neublížíme, ale je dobré na sobě pracovat. Neměl by člověk mučit jiné bytosti, ubližovat jim schválně. Třeba když někdo zabije zvíře, pak jej nesní a jen si někde pověsí nějakou trofej, to mi připadá zbytečné. Toho, co člověk skutečně potřebuje, je ve své podstatě vlastně málo, a kdyby člověk měl opravdu jen to, co potřebuje, měli bychom to všichni. Ale není asi přirozené toho dosáhnout, protože nátura člověka je hromadit.

Když se vrátíme k samotné hudbě, k novému albu a k předchozímu "Gaia", jak byste je srovnala? A co chystá Radůza dál?

Na předchozím albu byl nějaký příběh spíše naznačen, tady jsem to již více dotáhla, i tím, že je to spojené s knihou. Myslím, že se vše posunulo i hudebně. Na rozdíl od "Gaiy" některé písně z nového alba hrajeme i naživo, další budeme zařazovat. Já bych z toho chtěla udělat nějaké multimediální představení, ráda bych, aby se to povedlo, něco na způsob Laterny magiky. Pracuji už i na další desce. Je přede mnou hudba k filmu "Tenkrát v ráji", na to se moc těším, protože naposledy jsem psala hudbu pro orchestr v pětadvaceti letech, takže po dlouhé době budu mít k tomu zase příležitost. To mě čeká na podzim. Jinak teď budou nějaké dovolené s rodinou.

Před časem jsem vás viděla vystupovat na Dobříši, kde jste mě mile překvapila doprovodnou kapelou. Stále vás má asi mnoho lidí zafixovanou jako solitérku s harmonikou, že?

V tomto složení už hrajeme čtyři roky, předtím jsem měla ještě asi rok jinou kapelu. Mě hodně baví s chlapci hrát, jsou pro mě i inspirací a je s nimi sranda. S tímto složením jsem spokojená a nemůžu si to vynachválit.