Dvacet let existence je pro kapelu úctyhodná doba. Zvláště v časech, kdy skupiny standardně vydají desku dvě, odjedou pár koncertů a ohlásí konec. Zhruba dvě desítky let na temné elektronické scéně úřaduje mexické duo Hocico. A nejen to. Stali se legendou a definovali subžánr - aggrotech. Zatímco na západ od našich hranic se jedná doslova o fenomén, u nás je to pastva pro uši hrstky zasvěcenců. Při druhém pražském koncertě mexické dvojice se ovšem sešlo podstatně více fanoušků než jenom hrstka.

Velké pozornosti se těšila hned první předkapela, polská trojice H.Exe. Jednalo se o jejich první vystoupení u nás, ovšem třeba na Slovensku se těší postavení oblíbenců tamní elektronické scény. Společně s kapelou se dostavila i početná skupina fanoušků, přesněji fanynek. Dámy v latexových korzetech, se zářivými pentlemi ve vlasech a respirátory na obličejích rozjely taneční kreace hraničící skoro až s robotickou přesností. Chvílemi připomínaly čarodějnický sabat kdesi v daleké budoucnosti. Škoda že v poslední době se Polsko u nás dostává do povědomí jenom coby dodavatel mizerných potravin. H.Exe uštědřili Praze lekci, že polskou hudební scénu stojí za to sledovat.

Dvojice Accessory pochází z Německa, a jak už tam bývá zvykem, dělá muziku tvrdou a hodně taneční. Dá se říct, že důraz na tanečnost hraje v jejich tvorbě dokonce hlavní roli. Při jejich vystoupení se pánská část publika stáhla do temných koutů klubu nebo k baru a důležitá místa vepředu obsadily zástupkyně něžného pohlaví. Bylo evidentní, že muzika na pomezí techna, EBM a dubstepu byla na ně už příliš velká diskotéka. Dirk Steyer s mikrofonem v ruce měl z dívčí převahy očividně radost. Tedy až do chvíle, kdy se chopil vlajky s logem kapely. Nadšené fanynky po ní totiž bleskurychle chňaply a odmítaly ji pustit. Na závěr vzal Steyer láhev vodky a publiku ji rozléval přímo do úst.

Hocico jsou fenomén a moc dobře to vědí. Jejich vystoupení jsou sebevědomá a bezprostřední. Platí to hlavně pro zpěváka Erika Garciu. Klávesák Oscar Mayorga již tradičně zůstal se svojí výbavou a vše kontroloval ze zadní části pódia. Během úvodního intra Garcia nastoupil před publikum v masce z řetízků a oblečený do kožené uniformy. To už ho vítal nadšený řev a dotykuchtivé ruce fanynek. Z počátku naoko dělal, že jsou mu na obtíž, a rozdal několik jemných pohlavků. Každý ale dobře věděl, že je to součást hry.

Dámské osazenstvo bylo vůbec k frontmanovi velice vstřícné. Když se posadil na hranu pódia, ženy mu doslova padaly kolem krku. Jeho to evidentně nechávalo naprosto v klidu a po většinu koncertu si vystačil s minimální mimikou v obličeji. Během pátečního večera se publikum dočkalo toho podstatného z dosavadní tvorby kapely. Skladby jako "Bite Me!", "Forgotten Tears", "A Fatal Desire", "In The Name Of Violence" či "Dead Trust" naživo zkrátka vždy skvěle fungují.

Po takovém koncertě lze říct jen jediné - po dvaceti letech fungování jsou tihle Mexičané v zatraceně dobré kondici. Živá vystoupení si pořád skvěle užívají jak oni, tak posluchači. Jistě někdo namítne, že jejich muzika zní naživo stejně jako na deskách, ale tak to není. Při poslechu alb totiž chybí ohromná porce strhující energie, kterou má duo Garcia - Mayorga pořád na rozdávání.