Je to přesně rok, co Českem otřásla zpráva o sebevraždě Ivety Bartošová. Zpěvačka za sebou kromě syna, několika ctitelů a zástupů paparazzi zanechala i třicetiletou hudební kariéru. Právě za ní se v našem vzpomínkovém článku ohlížíme především. A ptáme se vás - jaká její písnička byla nejlepší?
Maminka Svatava Bartošová neměla 8. dubna 1966 absolutní potuchy o tom, že místo jednoho miminka porodí dvě. Tenkrát ještě neexistoval ultrazvuk, a proto se na Velký pátek na světě objevila patnáct minut po starší sestře Ivaně i
Iveta. Doma v Kopané se na rodinku těšili i o dva roky starší bratr Lumír a tatínek Karel.
Vztah dvojčat nebyl od počátku moc idylický, především kvůli rozdílnosti povah. Zatímco Iveta byla už od malička tichá, velmi citlivá a často až naivní, Ivana měla naopak spoustu energie, průbojnosti a sebevědomí. Maminka pracovala na poště a tatínek byl zaměstnancem Tatry Kopřivnice. Kromě domácích prací však oba rodiče přitahovalo i umění a láska k hudbě.
"Maminka zpívala, tatínek hrál na trubku. Profesionálně hudbu nedělali, ale měli ji rádi a naučili to i mě. Od nich jsem si odnesla velmi těsný vztah hlavně k lidovým písním. Rodičům jsem vděčná za výchovu vůbec. Jsem z čistého kraje a oni mě učili čestnému a rovnému jednání. Rozlišovat mezi lidmi jsem se učila vlastně až v
© Alan Pajer Praze. Závist a pomluvy jsem nesla špatně a dodnes je špatně nesu. Dovedu už řadu vlastností rozpoznat, ale stejně nechápu, jak se někteří lidé mohli vůbec narodit," řekla už v polovině osmdesátých let časopisu A-Z.
V LŠU navštěvovala Bartošová kurzy kytary, klavíru a zpěvu a na střední škole zpívala s amatérskou formací Dianthus. Ve čtrnácti koketovala i s ostřejší muzikou pod hlavičkou seskupení Laser. Její dvouoktávový hlasový rozsah a hlavně barva hlasivek ji však už od začátku předurčovaly pro zpívání jemnějších stylů. V roce 1984 se představila na festivalu Mladá píseň v Jihlavě, kde získala Cenu za osobitý výkon a Cenu publika. Právě na této soutěži startovaly své kariéry mnohé ostřílené zpěvačky. Jmenujme třeba
Věru Martinovou (tehdy Šolínovou),
Jitku Zelenkovou nebo
Petru Janů.
Po soutěžním večeru se sešlo trio pánů Petr Hannig, Pavel Vaculík a Pavel Procházka a dostali nápad dát dohromady pěvecký pár ve stylu
Yvetty Simonové a
Milana Chladila, samozřejmě však hudebně posunutý do zvuku popu první poloviny osmdesátých let. Jako vhodný typ k Ivetě se jim zdál Petr Sepéši. Hannig na tuto dobu vzpomíná ve své knize "Jak jsem objevoval hvězdy" následovně:
"Vaculík přizval ke spolupráci textaře Jana Krůtu a píseň 'Knoflíky lásky' se stala okamžitě superhitem. Pak natočili 'Červenám' a Iveta se během půl roku vyšvihla na čtrnácté místo ve Zlatém slavíku." Album, které neslo stejný název jako prvně jmenovaná písnička, vyšlo v roce 1985. Petr Sepéši se ho však nedožil - zahynul 29. července 1985 na železničním přejezdu, kde ho ve škodovce Š 100 usmrtil projíždějící vlak. Zajímavá paralela, co říkáte? Ale nepředbíhejme.
Iveta se poprvé zhroutila, Sepéši byl její první velká láska, a tak v první chvíli uvažovala, že skončí se zpíváním.
"Odjela jsem tenkrát za rodiči do Frenštátu a rozhodovala se, že bych se zpíváním nadobro přestala. Trvalo mi přes půl roku, než jsem se z toho dostala. Stáhla jsem se do ulity a s nikým nekomunikovala. Petrova smrt mě opravdu hodně zasáhla."
Právě v té době procházela velkou personální krizí kapela
Olympic. Vztahy mezi Petry Hejdukem a Jandou byly od doby, kdy Janda vetoval Hejdukovy písničky v repertoáru Olympicu, na bodě mrazu a poslední kapkou byla situace, kdy Hejduk přinesl Jandovi k posouzení skladbu "Hej, pane diskžokej". To byl pro tehdy metalem poblázněného kapelníka formace poslední impuls k tomu, aby se jejich cesty rozešly. Hejduk pak založil formaci Balet. Do ní napevno počítal i se zpěvačkou, a tak se s touto písní vydal i za Ivetou Bartošovou. Mimo Jindry Malíka zde byl zainteresován i textař
Zdeněk Rytíř, takže Iveta s přijetím nabídky dlouho neváhala a výsledkem byl jeden z největších hitů roku 1986.
V Baletu ji to však nebavilo, nedostávala takový prostor, jaký by si představovala, a přestoupila ke Krokům Františka Janečka. I zde brzy následoval hitparádový zářez v podobě písně "Léto", rozjuchaného songu "Radovánky" a dvou duetů s
Michalem Davidem "Konto štěstí" a "To je naše věc". Dostala nabídku nahrát sólové album, na kterém by se však podíleli pouze autoři z dílny Kroků, a to se Bartošové zdálo málo. Touha být sólovou zpěvačkou a stát na pódiu sama za sebe byla navíc stále silnější. Nota bene když vyhrála kategorii zpěvaček v pětadvacátém ročníku Zlatého slavíka. Pak už se jí ujal Ladislav Štaidl a u něj konečně zakotvila na delší dobu.
© Miloš Schmiedberger Štaidl její tvorbu jasně stylizoval do princeznovského střihu. Iveta dobře vypadala, měla nekonečné zástupy mužských obdivovatelů, zpívala romantické, něžné písně, uhlazené, nekonfliktní, a měla s nimi patřičný úspěch. Koncem roku 1986 přišla první dlouhohrající deska s názvem "I.B." A v krátkých intervalech následovaly i další: "Blízko nás", "Natur" a "Václavák". Vzešly z nich spousty hitů ("Málo mě zná", "Víš, lásko", "Dva roky prázdnin", "Dej mi ruku", "Když láska schází", "Útoč láskou", "Tichá píseň", "P.S.", "Rozvíjej se poupátko", "Scházíš mi čím dál víc", "Láska má je zákon", "Svítá", "Půlnoční smíření", "Václavák", "Juanita"...), fanoušci jásali, ale hudební kritici byli ve svých soudech často nemilosrdní. Vladimír Vlasák se o desce "Natur" v časopise Rock & Pop vyjádřil takto:
"Záměr zastřešit LP deskou šansony a pop hity, myslím, nevyšel, protože písničky - až na výjimky - nejsou ani jedno ani druhé. Šansonům schází hodnověrnost, hlubši texty, opravdovější muzika a civilnější přednes. Předpokládané pop hity nivelizuje strojová dusavost orchestru Ladislava Štaidla, jakási plastická studiová chemie, nehledě na titěrnost většiny melodických či aranžérských nápadů."
Velmi pikantně tak působí fakt, že Bartošová byla hostem v koncertním pořadu "Hana Hegerová 92". V soukromí pak měla zpěvačka relativní klid hlavně díky tomu, že ještě neexistoval bulvár. Proto mohla v pořadu "Šaráda" Karlovi Šípovi a
Jaroslavu Uhlířovi na otázky ohledně mužů odpovědět, že si své soukromí střeží. Málokdo věděl, že v té době už naplno kvetl její vztah s Ladislavem Štaidlem. V roce 1993 si zahrála v Soukupově "Svatbě upírů", filmu, který kritika strhala, ale u diváků úspěch měl. Alba vydávala dál jak na běžícím pásu, s nahrávkou "Čekám svůj den" ale mnoho pochopení nenašla už ani u fanoušků. (Pamatuje si někdo na singl "Můžeš lhát"?) V roce 1996 porodila syna Artura a věnovala se naplno mateřství. Zároveň si ale připravovala živnou půdu pro velký comeback.
Ten přišel v roce 1998 s albem "Ve jménu lásky". Z něj se chytil hned první singl "Nekonečná" a pak přišla na řadu skladba, která se dost možná stala nejzásadnějším hitem celé její kariéry. Ano, řeč je o písni "Tři oříšky". Pro časopis Melodie k ní Iveta doplnila:
"Je na desce jako takový bonbónek. Ve filmové pohádce to byla jen taková krátká melodie, zpívala ji tam Jitka Molavcová za Libušku Šafránkovou, když prala prádlo v potoce. Verze, která je na mém albu, ve filmu vlastně nebyla, vznikla po dohodě s Karlem Svobodou a melodii otextoval Vladimír Kočandrle. Je to vlastně taková pohádka ze života."
© facebook Nikdo nemohl tušit, že tohle byl poslední vrchol zpěvaččiny kariéry a z něj bude už jen padat dolů. Ještě rok poté vyšla nahrávka "Bílý kámen". Ani ta se nedá nazvat úplným průšvihem, ty však začaly brzy následovat. Šlo to jako po másle. Krize v osobním životě, alkohol, prášky, popřípadě kombinace všeho. Zrušená vystoupení bez náhrady, pokusy o sebevraždu. Na tvorbu nového původního materiálu jaksi nebyl prostor, a tak Iveta začala vydávat alba předělávek, výběrů a nových verzí starších hitů, která vesměs za nic nestála.
Ohlásila několik návratů a během každého z nich se zdálo, že by se konečně její osud mohl zlomit k lepšímu. Nakonec to ale vždy za různých podivných okolností sklouzlo do ještě větších hlubin než předtím. V její blízkosti se pohybovali stále kontroverznější lidé, kterým často nešlo o Ivetin prospěch, ale jen o ten vlastní. Důvěřivá zpěvačka to však nereflektovala a nedbala různých varování. Muselo být jasné, že se její život řítí do té nejhlubší propasti. Hudební tvorba na sklonku jejího života nestála vůbec za povšimnutí a skladby jako "Děkuju Vám, andělové" jasně ukazovaly, v jakém rozpoložení se Bartošová nachází.
Nedlouho před její smrtí přišel s jasným prohlášením i guru českého bulváru Pavel Novotný mladší.
"Samozřejmě, my ji teď zabijeme. Ona se ale už zabíjí sama. Faktem je, že na ní dlouhé roky parazitujeme, lidsky ji až lituji. My na ni budeme parazitovat až do konce a ještě půl roku po něm. Je to tvrdé, morálně špatné, ale je to tak." O to smutnější je, že nikdo z jejích blízkých a přátel nedokázal
Ivetu Bartošovou zastavit při jejím krutém pádu. Za všechny to udělal 29. dubna 2014 projíždějící vlak.