Rockeři Doga fungují již od roku 1988 a za tu dobu se z nich stala neoddiskutovatelná ikona naší rockové scény. Pravidelně obráží festivaly i koncertní sály, nové desky vydávají od svého vzniku pravidelně. Tentokrát si však jejich fanoušci museli počkat o něco déle. Od posledního albového zářezu "Karikatury" totiž uběhly již čtyři roky. Čekání je ale u konce a může započít rockový detox pod odborným vedením karvinské Dogy.

Témata skladeb v pořadí deváté studiovky "Detox", ve kterých se skupina barvitě věnuje nejen problémům současné společnosti, ale i třeba obyčejnému stárnutí, se od předchozích nezajímavých "Karikatur" příliš nezměnila. Doga tak bohužel hudebně směřuje k tradičnímu českému pub-rocku. Zajímavostí je, že s textem přispěl kromě zpěváka Izzyho a Aleše Brichty i Márdi z Vypsané fiXy.

Pomyslný vrchol popularity zažila kapela na přelomu tisíciletí, kdy vydala pár opravdu povedených tvrdě rockových desek, kterým vévodily silné melodie, Izzyho charismatický hlas i nabroušené kytary. Od alba "Love Vole" však nastal mírný kvalitativní pád. Doga se až příliš nebezpečně přiblížila klasickému hospodskému rocku a primitivnímu metalu. Novinka "Detox" to jen potvrdila.

Titulní píseň se veze na vlně sociálně-politické kritiky, která až příliš připomíná Brichtova "Deratizéra". Snaha zaujmout současnými tématy je pochopitelná, ale Doga to provádí velmi nešťastným způsobem a připomíná hospodské pijany, kteří se vzmůžou jen na mlácení pěstmi o stůl: "Ti blbí sráči nás oblbujou. Vymejvaj mozky, klidně do uší lžou. Maj na to prostředky a přesvědčení a pocit, že jsou k tomu vyvolení." Nabízí se srovnání s "Punkovým královstvím" Visacího zámku, jenže punkoví veteráni tak činí alespoň s vtipem a potřebnou sebereflexí.

Přítomnost sebereflexe by prospěla i odlehčenější písni "Až jednou slunce nevyjde", která nabízí prostor pro zajímavé téma stárnutí rockerů. Karvinská parta to však pojala zbytečně prvoplánově, bez potřebných textových vtipů či metafor: "Až jednou slunce nevyjde a na koncerty nikdo nepřijde, až budem hluchý, slepý a tak, pořád si můžem zazpívat, kamaráde, asi je to v hajzlu, kamaráde, tohle je šach mat". Produkce se přitom docela podobá tvorbě populárnějšího Kabátu.

Pro první poslech je trochu skrytým klenotem balada "Málo vím", která má krásnou melancholickou atmosféru a připomíná to, v čem byla Doga vždy dobrá. Bohužel v přemíře rychlých až metalových arakainovských vypalovaček ji lze lehce přeslechnout. S přivřeným okem lze vzít i skladbu "Ten, co pozoruje mraky" se zajímavými kytarovými riffy.

Tématem samo o sobě je pak zařazení chorálu pro hokejisty Třince v podobě bonusu "Ocelová síla". O hudební či textové kvalitě v tomhle případě snad netřeba blíže polemizovat. Pro potřeby povzbuzení hokejových fanoušků a jejich hokejových model je to ale samozřejmě zcela v pořádku.

Zda některá z písní uspěje a bude ji Doga hrát i za pár let, není jasné. Žádná nemá ryze hitový potenciál a nevyčnívá z třináctistopého materiálu plného velmi fádního rock-metalu. Ani po poslechu "Detoxu" si nelze neklást otázku, proč si zrovna Dogu oblíbil písničkář Jarek Nohavica a často s ní spolupracoval. Novinková nahrávka je bohužel prototypem odumřelé větve tuzemské rockové hudby, kde se stále více kumuluje množství vysloužilých pub-rockových kapel. Kdo by to ještě před několika lety řekl, že do téhle škatulky zapadne i Doga.