Osmé album "Endless Forms Most Beautiful" je bezesporu dalším milníkem hudebního života finské metalové kapely Nightwish, a to z různých důvodů. Za stresujících okolností turné 2012 vystřídala dosavadní zpěvačku Anette Olzon o deset let mladší Floor Jansen, bubeníka Juliuse Juku Nevalainena nahradil alespoň dočasně ze zdravotních důvodů na nahrávání a pro následující turné jeho přítel, bubeník Kai Hahto, a navíc, jak leader skupiny Tuomas Holopainen sám poznamenal, se jedná o album, které se zvukově zase trochu vrátilo k desce "Once" z roku 2004. Tu bychom mohli považovat za první milník skupiny, protože následoval odchod operní zpěvačky a fan-ikony Tarji Turunen v roce 2005 po více než devíti letech.

Zatímco předchozí "Imaginaerum" bylo koncepčně založeno na představivosti a fantazii, novinka je inspirována přírodou a vědou. Konkrétně Charles Darwin, jehož je skladatel a klávesista Tuomas fanouškem, byl pro celý koncept inspirací a na základě jeho práce o evoluci z roku 1859 dostalo album název. Stejně jako na "Imaginaeru", také zde můžeme slyšet orchestr, ovšem tvorba na předchozím albu byla mnohem blíže filmové hudbě. Určité vypravěčství však v práci Nightwish zůstalo. V základu je celý koncept příběhem, stejně jako evoluce samotná. Textově i hudebně se na některých místech jedná opravdu o dramatické vyprávění. V úvodní písni "Shudder Before The Beautiful" a v "The Greatest Show On Earth" to platí dvojnásob, zde nás totiž provází hlas Richarda Dawkinse, britského biologa, který přislíbil kapele spolupráci a jehož vyprávění posouvá dějovou linii skladby dále.

Stejně jako singl "Élan", který byl uveřejněn v únoru letošního roku, je celá deska velmi pozitivní, plná života, čerstvé energie. Většina písní se zabývá vývojem na Zemi, ohromením přírodními úkazy a různorodostí života, s jeho půvabem a zároveň dravostí. Člověk si tak nějak při poslechu a čtení textů uvědomuje, jak je vše pomíjivé a náš lidský druh převyšující. A stejný pocit mohl mít i autor. Veškerou hudbu složil jako vždy Tuomas Holopainen, zároveň napsal texty, které se zabývají jak obecnými otázkami, tak i jeho soukromými záležitostmi. Vypomohl mu s nimi baskytarista Marco Hietala. Ten doplňuje ve třech písních Floor svým opět prudkým heavymetalovým hlasem. S vokály v písni "My Walden" pomáhal, musím podotknout velmi zdařile, i Troy Donockley, jenž se stal již oficiálním členem seskupení a který zvuk kapely posouvá blíže k irskému folkloru svými dechy. To dokazuje zmíněná píseň, která je poněkud odlišná než zbytek alba, což je příjemným zpestřením: slyšíme v ní i Donockleyho flétnu a dudy. Zvuk moc pěkně dobarvuje akustická kytara a housle, díky čemuž má vše spád.

A co nová frontwoman Floor Jansen, má nám co nabídnout? Nové zpěvačky Nightwish, které přišly po tehdejší stálici Tarje, byly propírány ze všech stran. Není divu, přišly po někom, kdo byl u zrodu formace a s kým si fanoušci jméno Finů po jednu dekádu spojovali. Anette Olzon měla šmrnc, dobrý hlas a přilákala nové posluchače, ale výraz kapely posunula jinam a dosavadní fanoušky, kteří byli zvyklí na operní zpěv Tarji, tím moc nenadchla. S Floor Jansen však přišlo jakési světýlko naděje.

Floor se totiž zdá být výrazem někde mezi oběma jejími předchůdkyněmi, a tak může uspokojit obě skupiny fanoušků. Umí hodně přitvrdit, naladit se na metalovou vlnu přiškrceným ječením i se přiblížit klasickým polohám. To vše na novém albu najdeme, ovšem záměrem bylo využít především Floořiny jemnější a nižší polohy hlasu. Tato čtyřiatřicetiletá holandská zpěvačka působící ještě ve formaci ReVamp je rovněž učitelkou zpěvu a je vidět, že svůj hlas umí ovládat dobře. Kdo měl rád Tarju, ocení jistě její náznaky operního zpěvu v některých pasážích poslední písně, kdo raději něco tvrdšího, bude zaujat druhým trackem "Weak Fantasy", kde je její nakřáplý hlas opravdu famózní.

V podstatě celému albu je těžké něco vytýkat po technické stránce, nicméně pokud máme hodnotit také atraktivitu skladeb, některá místa mohou být poměrně nezáživná, a to především proto, že se zde vyskytují průměrné hudební postupy, které znovu a znovu čerpají z předchozího repertoáru skupiny. Každopádně píseň pak většinou zachrání jiná část, která celou věc opět nakopne, díky čemuž přifičí čerstvý závan větru s nějakým zajímavým nápadem. Například u poslední "The Greatest Show On Earth" se až na občasné nápadité vokály prvních pět minut nic neděje a až v šesté minutě se přiřítí velmi povedený kytarový rif, který celý song hodí o úroveň výš. Zajímavé jsou i vypravěčské momenty a náznak motivu z Bachova díla "Tokáta a Fuga D moll". Mimochodem, "The Greatest Show On Earth" je zatím to nejdelší zveřejněné audio v historii Nightwish, jaké kdy nahráli. Trvá celých dvacet čtyři minut.

Právě v délce písní spočívá úskalí desky. Některé položky jsou zbytečně dlouhé. První skladba "Shudder Before The Beautiful" by klidně mohla končit po čtyřech minutách a z dramatické mezihry by se stala krásná závěrečná dohra s ohromujícími smyčci. Pravda, následující velkolepý sbor je také poměrně zajímavý, ale posluchač musí být připraven na to, že skladatelský um Holopainena pokročil dál a aktuální skladby nejsou už tolik písněmi jako spíše symfoniemi. Každopádně zmíněná úvodní skladba je zrovna z těch, které nadchnou: její umístění na začátek alba proto byla šťastná volba.

Ne vše zaujme ihned, jak už to u některých alb bývá, a tak je velmi příjemné při dalších posleších objevovat něco nového, co ukazuje své krásy postupně. Příkladem může být druhá "Weak Fantasy", kterou jsem vnímala nejdříve jako emocionální rádoby velkolepou zvukovou kouli a teprve později vyplula na povrch nádhera Floořina výkonu a některých částí, například samotný refrén.

Textově je deska vyzrálá, plná naděje a života, vesměs tedy pozitivní a objevná. Mezi takové texty můžeme zařadit "Shudder Before The Beautiful", "Élan", "Endless Forms Most Beautiful" a "The Greatest Show On Earth". Hodně myšlenkově pozoruhodná, avšak více kritická je "Weak Fantasy", která se zdá být rezervovaná k celé křesťanské historii, filozofii plodící strach. Ten je jakousi naší volbou, které se držíme, jak stojí v textu. Další hloubavá "Yours Is An Empty Hope" se dotýká nesouznění s útrpným životem plným nenávisti, jehož žití se zdá být zbytečné. Autor však nabízí svůj svět a dává prostor pro volbu. Že by opět kritika křesťanského života?

"Our Decades In The Sun" bychom mohli zase pochopit jako vyjádření respektu k těm, ze kterých jsme vzešli. "My Walden" ochutnává okolní svět, "Endless Forms Most Beautiful" zdůrazňuje koloběh života, "Edema Ruh" život oslavuje a "Alpenglow" je textově skutečně krásná ve významu mnoho jsme toho prožili, vystavěli, objevili, nyní je čas si odpočinout a spát. Možná představa zániku lidstva nebo veškerého života.

Desátá skladba "The Eyes Of Sharbat Gula" je až na vokály celá instrumentální a reaguje na pocity ze známé fotografie afghánské uprchlé dívky od Stevea McCurryho. Je to skutečně taková rozvláčná pocitovka, kde uslyšíte flétny a dětský sbor, jenž celou atmosféru umocňuje.

Pokud bychom to měli shrnout, album "Endless Forms Most Beautiful" je zajímavé jak po hudební stránce, tak po té textové, uspokojí především posluchače náročné na nástrojové a pěvecké výkony nebo ty, kteří jdou u poslechu alb hlouběji a zajímají se o ideové pozadí. Nahrávka nemusí být příliš chytlavá na první poslech, a tak není moc vhodná, alespoň ze začátku, jako kulisa k jiné činnosti. Tak jako v přírodních vědách, i zde je zkrátka co objevovat.

Živě si budete moci poslechnout Nightwish i s jejich novým materiálem v letošním roce hned dvakrát. Více o jejich vystoupeních v ČR se dozvíte v jednom z našich předchozích článků.