Reklama

Fosforeskující úderníci Punch Brothers nejsou pro každého

02.05.2015 08:00 - Tomáš Parkan

Punch Brothers v čele s mandolinistou Chrisem Thilem jsou už léta jedněmi z hlavních představitelů progresivního bluegrassu, stylu, který je stále někde na okraji. Jejich předchozí deska "Who's Feeling Young Now?" z roku 2012 ovšem zaznamenala slušný ohlas. Jaký je její nástupce "The Phosphorescent Blues"?
8/10

Punch Brothers - The Phosphorescent Blues

Skladby: Familiarity, Julep, Passepied, I Blew It Off, Magnet, My Oh My, Boll Weevil, Prélude, Forgotten, Between 1st And A, Little Lights
Vydáno: 29.01.2015
Celkový čas: 43:17
Vydavatel: Warner Music
Troufnu si tvrdit, že když u nás loni mandolinista Chris Thile koncertoval společně s Bradem Mehldauem, přišlo na tento koncert nemalý počet lidí jen kvůli Thilemu, kterého znali buď jako člena Nickel Creek, nebo spíš právě z Punch Brothers. Poměrně náročné a spíše jazzové ladění koncertu je pak mohlo i překvapit. Nicméně nyní si mohou spravit chuť díky novince "The Phosphorescent Blues". Ačkoli, jak se to vezme.

Pokud někdo začal poznávat tento kvintet v době tři roky staré "Who's Feeling Young Now?", bude z novinky možná trochu překvapený. Pánové se totiž na rozdíl od posluchačsky přístupnějšího předchůdce lehce vrátili víc k naplnění onoho adjektiva progresivní z dob před ním. Je to svým způsobem i nečekané, zvlášť ve vztahu k postavě producenta tohoto alba, kterým není nikdo menší jak T-Bone Burnett. U něj by čekal člověk větší příklon k americaně a roots rocku, avšak výsledek zní, jako by nahrávce dal pouze určitou syrovost, kterou je pověstný, a zbytek nechal na Thilem a spol.

O poněkud alternativnějším pojetí koneckonců svědčí už první skladba, možná lépe řečeno krátký opus, "Familiarity", který má bezmála deset a půl minuty a skupina si v něm hraje s jedním motivem. Hraje si s ním ovšem jen prostřednictvím intenzit svých hlasů a hudebních nástrojů. Prolínání různé síly vokálů a hudebního doprovodu vás ani po těch deseti minutách rozhodně nenudí. Je to svým způsobem geniální i s ohledem na to, když do tohoto organického a neustále se měnícího základu najednou vkomponují společné vokály inspirované Beach Boys. Naproti tomu následující "Julep" je více písničkou, kde si Punch Brothers pohrávají s jazzem, náladami a tak trochu připravují posluchače na to, co má přijít posléze.

Zatímco na předchůdci nebyla inspirace klasickou hudbou tak markantní, tentokrát svůj bluegrass s vážnou hudbou prolínají daleko intenzivněji. Nechybí dokonce ani dvě skladby převzaté od klasických autorů, což je v diskografii kapely úplně poprvé. Do této doby hráli klasiku pouze na koncertech. Tou první je Debussyho "Passepied" z opusu č. 75, který můžete znát pod názvem "Bergmanská svita". Vzhledem k tomu, že je primárně určená pro klavír, málokdy ji uslyšíte v úpravě pro orchestr. Jejich čistě strunné podání je tak velmi neobvyklé, ale zároveň neskutečně osvěžující a podobně jako v případě Thileho podání kompozic na albu "Bach: Sonatas and Partitas, Vol. 1!" se zařadí mezi nejlepší netradiční zpracování klasiky vůbec. Oproti tomu "Prélude" ruského skladatele Alexandera Scriabina je se svojí stopáží pod minutu pouze takovou příjemnou mezihrou, respektive prologem před následující "Forgotten", kde je vliv vážné hudby přes spolupráci mandolíny, houslí a basy cítit velmi intenzivně.

Když jsme psali, že T-Bone Burnett výsledný zvuk příliš neovlivnil, neplatí to o "I Blew It Off", kam k základní pětici přidal ještě bubeníka Jaye Bellerose a sám sebe s elektrickou kytarou. I díky tomu zpočátku perlivá, méně nápadná písnička dostane pro kapelu poměrně neobvyklou přímost a daleko údernější náboj. Opět je ale zároveň prologem k vybičované "Magnet", která svým pojetím nápadně připomíná "Hayloft" z "A Dotted Line" Nickel Creek. To jí ale rozhodně neubírá nic na atraktivitě, spíše naopak.

O Punch Brothers kdosi napsal, že jediné, co od nich můžete čekat, jsou neočekávatelné věci a přesně to vystihuje jejich aktuální desku "The Phosphorescent Blues". Jakékoli škatulkování či popisováni je v jejím případě až skoro nesmyslné, protože se mění v každém okamžiku, taktu i tónu. Je úplně jedno, zda posloucháte bluegrass, jazz, country, folk, rock, či ne, kvintet si s těmito všemi žánry sice pohrává, ale mixuje je takovým způsobem, že opět posouvá svůj punchstyl o notný kus dál. Ten je pochopitelně velmi specifický a rozhodně není pro každého. Jednoduchost a líbivost v něm nenajdete. Pokud ale nacházíte zálibu v hudbě o něco složitější, která se nebojí experimentů, pokusů i určité chytrosti a přitom je založená na výborné melodické skladbě a hlavně na virtuózním instrumentálním podání, budete desku jednoduše milovat.


Reklama

NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova musicserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

  • Punch Brothers (Martin, 02.05.2015 13:46) Reagovat

    Tento album od Punch Brothers priniesol na scénu niečo nové, neopozerané.

    • Re: Punch Brothers (john, 03.05.2015 01:04) Reagovat

      Ty si chalan pomyleny! Oni iba vykradaju ine cudzie albumy! Toto nieje original, toto je vykradacka!

      • Re: Punch Brothers (pipinka&, 03.05.2015 17:15) Reagovat

        Ty sladki ne si ja som sladki ty pipušu.

Reklama

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY