Vyrazit na koncert do MeetFactory často znamená, že vás během vystoupení supportu čeká bolavá exkurze do nesmyslnosti indie elektronické scény, resp. do světa přeceněných písničkářů, kteří muziku skládají čistě na počítači a spoléhají na to, že si publikum získají kouzlem svého hlasu, zasazeného do více nebo méně chudého podkladu a v lepším případě podpořeného alespoň jedním živým nástrojem. Fink v tomhle směru mile překvapil. Do Prahy s sebou přivezl londýnského usedlíka Douglase Darea, který zaslouží pár upřímných slov chvály. Koncert zatím nepříliš známého mladíka se sice rovněž opíral především o zpěv, díky jeho sebevědomému výkonu a silným songům, postaveným na poctivých klavírních základech, ale hravě strčil do kapsy zástupy hipsta songwriterů.

Na Douglesovi bylo znát, že má naposloucháno. Databanka příbuzných interpretů při naslouchání jeho zpěvu okamžitě generovala množství společných znaků. Příliv posmutnělých dlouhých tonů asocioval jejich krále Thoma Yorka, grácie a jistá vřelost v kombinaci s hrou na klávesový nástroj zase dala vzpomenout na Rufuse Wainwrighta. Gay patosu a kabaretnímu projevu je však melancholický Brit na hony vzdálený, sebevíc je s kanadsko-americkým muzikantem srovnáván. Spíše jde jen o podobnou techniku zpěvu a práci podvědomí, vzhledem k tomu, že oba jsou pianisté. Na mysl se tak nakonec nejvíc dral slavnější James Blake. Opojný hlas, integrálně propojený s dobře zvládnutou hrou na klávesy, a k tomu trocha psychedelické elektroniky, tím si ochočil MeetFactory.

Navzdory tomu, že Douglas neměl problém s udržením pozornosti publika, právě naopak, osobně na mne místy dolehla tíha nevyužitého prostoru pro další nástroje. Nejsem velkým příznivcem megalomanství v hudbě a razím heslo, že se smyčci jen opatrně. Předkládaný materiál, který z valné části pocházel z debutu "Whestles", ale vyloženě vybízel k tomu, opatřit si větší a honosnější kabát, než jaký dokázal navléct pouze za pomoci perkusionisty. Ideálně alespoň s pomocí částečného zapojení orchestru. Při poslechu skladeb jako "Swim" nebo "Nile" jej člověk z nahrávky cítí, byť spíše v náznacích, live ale nezbývalo než zapojit fantazii naplno. Dovedu si představit i odvážnější elektronické aranže, které by rozbily dominantní dvojici hlas & klávesy, případně zastoupení chorálů. V tuhle chvíli se však projekt Douglase Darea vydává jednodušší cestou, která se soustředí na přehlídku talentu. Proč ne. Již zmíněný James Blake se jí držel a kam až ho zavedla. Douglas by mohl dosáhnout na podobnou metu, bude si ale muset vybrat, jestli chce být raději elektronickým mágem, nebo strůjcem velkých epických skladeb.

Britský písničkář Fink se coby hlavní hvězda večera do MeetFactory vrátil po třech letech, kdy se zde vůbec poprvé představil českým fanouškům s albem "Perfect Darkness". Tentokrát nabízel z loňské novinky "Hard Believer". Na pódiu se společně s doprovodnými hráči objevil krátce před půl jedenáctou. Právě ve chvíli, kdy se čekání za zvuku monotónní uvítací smyčky stávalo nekonečným. Zpoza neproniknutelného oparu mlhy, který zaplnil sál zejména v přední části od podlahy až ke stropu, kapela vyrukovala s těžkým arzenálem. Úvodní pecka "Pilgrim" posloužila jako výborný otvírák. Fink během ní aplikoval výrobní postup, na němž stojí chytlavější část jeho aktuálního alba. Pomocí vrstvení a zesilování jednotlivých fragmentů skladeb takřka na zelené louce vystavěl hradbu zvuku, která nepřestávala ohromovat svojí silou. Finkův hlas byl přitom pevně svázán s ostatními nástroji, jako by byl jedním z nich, a nepouštěl se do výraznějších melodických hrátek. Cestu na povrch si tu a tam prořezávaly jen ostrá basa a tvrdší úhoz bubeníka.

Skladba "Pilgrim" je nejenergičtější z celého alba a v MeetFactory patřila mezi nejpůsobivější momenty koncertu. Nadšení fanoušci se vzájemně pozorovali a v očích se dalo číst: "Slyšíš to taky?" Zavládla euforie. Vzhledem k tomu, že úvodní song trval přes sedm minut, šlo o hodně solidní zahřívačku. Totožný kick jako úvodní "Pilgrim" přinesla i navazující skladba "Warm Shadow", v méně razantním provedení ještě "Shakespeare" a těsně před koncem "Looking Too Closely". Naživo fungovaly všechny zmíněné tracky překvapivě lépe než při poslechu z desky, kde jsou nástroje zbytečně upozaděné a ani na moment neohrozí výsadní postavení Finkova hlasu.

Na zbytek setlistu, tj. na jeho většinovou část, Fink zařadil rozvleklé kousky v pomalém tempu z aktuálního alba, ale i předchozích nahrávek. Ať už to byly folkové skladby zasazené do ambientních textur s dynamickými prvky dubu (titulní song z alba "Sort Of Revolution") nebo bluesem nasáklé věci (např. "Wheels"), společné jim bylo, že neměly velkou šanci zasáhnout jinou než tu část publika, která přesně věděla, za čím si do MeetFactory jde a byla s tím ztotožněná. Fink od první třetiny koncertu nedal příliš mnoho záchytných bodů. Snažit se proniknout do rozvolněných pěti a víceminutovek bylo zhruba tak náročné jako hledat kontury těla oblečeného do pytle od brambor, a tak po razantním úvodu přišlo výrazné ochladnutí atmosféry.

Zadním řadám sálu se navzdory chvályhodnému ozvučení donesl pouze chabý odvar toho, co by si přály slyšet, a čím dál hlasitější štěbetání davu potřebnou intimitu rovněž příliš nepodporovalo. Výsledkem bylo odevzdané očekávání, zda Fink načatou MeetFactory s blížící se půlnocí ještě jednou roztepe, nebo zůstane sevřený ve své folkovější poloze. A vybral si bohužel tu uspávací variantu. Jako by zapomněl na svoji elektronickou minulost a rozhodl se podávat melancholickou vatu stůj co stůj. Výkon předního britského písničkáře, stejně jako jeho doprovodné kapely, byl bezesporu profesionální, ale při sestavování setlistu mohl mít šťastnější ruku. Navnadit a pak nechat ladem, to se přeci nedělá.