Od dob, kdy byli The Afghan Whigs u ledu, uplynul už nějaký ten pátek. Kapela na comebackovou štaci, v rámci které před třemi lety zavítala také do Prahy, navázala loni vydaným albem "Do To The Beast", výroční edicí přelomové desky "Gentleman", doplněnou o raritní b-sides, živáky a několik dosud nezveřejněných demo nahrávek, a letos je opět v pohybu. Přestože The Afghan Whigs mají našlápnuto na plný plyn a nic nenasvědčuje tomu, že by měli v plánu se v dohledné budoucnosti zase stáhnout, punc reunionu devadesátkové kapely už jim pravděpodobně nikdo hned tak nesmaže.

Na zvuku aktuální desky "Do To The Beast" se delší odmlka určitým způsobem podepsala. Deset let je logicky deset let, lidi se vyvíjí, scéna taky. V tomhle ohledu se ale TAF přeci jen poprali s časem velice důstojně. Neopustili svůj nadčasový a nadžánrový přístup ke skládání ani syrovost projevu. Spíše naopak. Fanoušci, kteří jsou odkojení jejich staršími nahrávkami, sice na "Do To The Beast" mohou postrádat starou špínu a živočišnost (nejpatrněji zřejmě v singlu "Matamoros") a je nutno uznat, že místy by neuškodila lepší produkce, v živém provedení však album naprosto přirozeně zapadá do kontextu celé diskografie formace a pravověrné příznivce nemůže zklamat. Rukopis The Afghan Whigs je živě nepřeslechnutelný natolik, že by si je člověk skutečně jen stěží spletl s některou ze skupin nastupujících po velké devadesátkové vlně a snadno nasákne nostalgií doby, bez ohledu na to, v jakém věku ji zažil.

Velehlasitá a přímočará prezentace bez příkras dala pražskému setlistu, který se v jednotlivostech v mnohém neodlišoval oproti předchozím zastávkám turné, vyniknout v plné kráse. The Afghan Whigs se obešli bez výraznější pódiové show - stanuli v popředí temně rudé opony, světlem šetřili a navíc přidali jen trochu páry, což umocnilo poměrně komorní atmosféru. Komorní míněno ve smyslu naprostého soustředění publika a podřízení se dění na stage. Kdo ukořistil v zaplněném sále šikovné místo, měl rozhodně čemu přihlížet. Nástrojové obsazení bylo skutečně bohaté - housle, obligatorní klávesy, tři kytary... co chtít víc?

Kapela se navíc nezdráhala kontaktu s fanoušky, a to ne jenom prostřednictvím síly sdělení hudební produkce. Greg Dulli nezapomínal průběžně vyjadřovat vděčnost za účast, nadšení z návratu a vyzařoval tolik energie, že by mu ji i mnohem mladší záviděli. Podmanil si Lucernu perfektním zpěvem, kterému se během koncertu dostalo místa na samém piedestalu. Příjemná změna v porovnání s poslechem "Do To The Beast", kde Greg často zaniká v obležení ostatních nástrojů.

Zvlášť vyzdvihnout zasluhuje mimořádná dynamika setlistu, se kterým The Afghan Whigs v poslední době korzují po světě. Aktuální album proložili všemi zásadními hity jako "Fountain & Fairfax", "Debonair" nebo "Gentlemen" a jako již mnohokrát v minulosti se opět projevili coby mistři coververzí. Co koncert, to minimálně tři vypůjčené songy, kterým dávají nový život a nechávají je splynout s vlastním materiálem. Tentokrát oprášili například "Morning Theft" od Jeffa Buckleyho, instrumentálně propojenou s velkolepou "I Am Fire", The Beatles nebo Fleetwood Mac. Nečekané síly a hloubky se před zraky Lucerny dočkaly nenápadné momenty z "Do To The Beast" jako například klidná pasáž, při které se sálem nesla slova "I could love you, I could steal your light". Přechody z divoké jízdy do romantičtěji laděných okének jdou The Afghan Whigs dobře. Stejně zdatně zvládli roztopit i dravější chvilky, i když setsakra hlasité volume často spolehlivě pracovaly samy o sobě.

Navzdory tomu, že auru současných The Afghan Whigs stále dotváří ozvěny démonů, kteří jsou nerozlučně spjati s postavou Grega Dulliho a jeho temnými stránkami, nezapomenutelným způsobem zvěčněnými v tvorbě kapely, do Lucerna Music Baru jedni z mála přeživších zlatých časů grungeové scény dorazili šířit pozitivní energii a radost z hraní. Snad je bude provázet ještě dlouho, protože tohle se prostě nikdy neohraje.