"Jste tadyyyyyy? Já vás nepočujem!", "Těšíte sa na Kajzu? Kto sa těší na Kajzu?", "A pojďme všichni: Hej! Hej! Hej!".

Uff, to zase bylo. Znáte to pořekadlo o mistru tesařovi? Zdá se, že ze všech stran dlouhodobě chválený Lucerna Music Bar má na přelomu ledna a února nějakou špatnou karmu. V sobotu své vystoupení už poněkolikáté za sebou pokazil Tricky, v pondělí večer se na něm pro změnu ukázala tragická Mista.

Pokud nás čtete dlouhodobě, nejspíš už víte, že pro ni na musicserveru máme vřelé slovo jen zřídkakdy. A jakkoliv nás můžete obviňovat, že jsme v kritice jejího kolotočářského eurodancu až příliš zaujatí, Evropou 2 protežovaná zpěvačka naživo objektivně ukázala, že si pozornost kolem své osoby opravdu nezaslouží. Kromě výše zmíněných, uši rvoucích vět, totiž interpretka celé řady hitů dělala z diváků pitomce a pro svých nekonečných pětadvacet minut využila half-playback. A světe div se, i na takové show se toho dá ještě mnoho pokazit.

Od zvukaře byl puštěný nejen celý hudební podklad, ale také nepatrně zeslabené doprovodné vokály. To aby si náhodou někdo nevšiml, že živá Mista výšky nevyzpívá, a tak do těch svých znásilněných tanečních pazvuků typu "Show Me" spíše jen přizvukuje. A protože v postupně se zaplňujícím klubu absolutně neintonovala, byli jste za ten playback nakonec ještě rádi. A ne, tímhle výčet záporů ještě zdaleka nekončí.

Její anglická výslovnost byla příšerná, tancovat taktéž neuměla (od toho tady byly dvě nesynchronizované, twerkující tanečnice, kterých vám při pohledu na jejich strnulé úsměvy bylo až líto) a jelikož je její repertoár naštěstí omezený, skladba "Rock It! (United)" zazněla hned dvakrát. Facepalmy přibývaly i díky zoufalé snaze lézt přítomným do zadku prohlášením, že v Praze se umíme bavit lépe než na Slovensku. A ano, i tato laciná hecovačka zazněla o píseň později ještě jednou. Korunu tomu všemu nasadil zvukař, jehož přístroj ty kolovrátkové mptrojky tak zahřály, že se anti-hudba po více jak čtvrthodinovém zasekávání zastavila úplně. To už pak nevíte, jestli se tomu spíš smát, nebo brečet.

Přičtěte si k tomu Stano Šimora, jejího manžela a manažera, který jí uměle přifukuje slávu nakupováním lajků a zhlédnutí klipů na YouTube z falešných účtů a každému rozumnému promotérovi musí být jasné, že ať už pořádá koncerty nebo třeba jen diskotéku, smlouvou s tímhle zoufalým amatérismem si akorát zkazí pověst. Nikdy víc.

Když se po třičtvrtěhodinovém čekání vynořila ze zákulisí Kiesza, mohlo se zdát, že už to bude jen lepší. A ono i bylo. Občas. Zpěvačka, která se do svých patnácti let chystala na kariéru baletky a nějaký čas strávila i v námořnictvu, otevřela své vystoupení písní "The Love". Kdo by však od interpretky, bubeníka, tanečního páru a hráče na klávesy a další elektronické krabičky čekal jen roztančenou párty, mohl být po vynikající "No Enemiesz" mírně rozčarován.

Za vším stojí zpěvaččino nové album, na němž se hodně čerpá nejen z taneční muziky devadesátých let, ale také z popu a stále populárnějšího deep housu. Dnes už pozapomenutá uskupení typu 2 Unlimited, Corona nebo Culture Beat byla pro šestadvacetiletou rodačku z Calgary jistě velkou inspirací, avšak při tvorbě svého druhého nosiče (resp. prvního, nepočítáte-li nezávislý debut z roku 2008, z nějž stejně nic nezaznělo) sahala i do jiných škatulek.

Slibně rozjetý začátek se secvičenou choreografií tak už při třetí skladbě znatelně zpomalila houpavější píseň "Loosin' My Mind". Přiblížení se Morcheebě by ani tolik nevadilo, kdyby nenásledovaly další kousky v podobné náladě, které se pomalu slévaly do nevýrazné prostřední části. Kieszi to technicky zpívalo celkem slušně, ale chyběly tomu ty správné emoce. To se naplno projevilo v klavírních baladách "What Is Love" a "Cut Me Loose", které namísto velkých čísel působily jen jako zdlouhavé, nezáživné výplně bez jakékoliv dynamiky. Zvláště cover Haddaway z "Noci v Roxbury" prokázal, že aranže sice můžete měnit, jak chcete, ale odrhovačka odrhovačkou zůstane. Přesto se právě po něm sálem rozezněl bouřlivý potlesk. Zaskočenou umělkyni náhlé ovace dojaly, a do té doby uměle působící show tak konečně dostala příjemně lidský rozměr.

Po erotičnem nasáklé "So Deep" si Kiesza střihla ještě mohutné refrény v titulní písni a pak se konečně začalo zase tancovat. "Giant In My Heart" byla ještě rozcvičkou, ale až ve Skrillexem a Diplem produkované "Take Ü There", vycházejícího pod hlavičkou jejich společného projektu Jack Ü, se rozjela ta správná párty. Dubstepové dropy ve spolupráci se stroboskopy posunuly do té doby spíše umírněnější večírek do divoké vřavy a pak už scházela jen nezbytná "Hideaway", kde si písmenka "U" a "A" rozdělilo publikum napůl, a bylo po všem.

Česká premiéra Kieszy nebyla špatná, zároveň se ale nejednalo o nic převratného. Pokud jste tam byli, jistě budete souhlasit s tím, že o ztracený čas nešlo. Jestliže jste ale dali přednost jiné zábavě, absence vás mrzet nemusí. Jen tu Mistu už, prosím vás, nikdy nikdo nikam nezvěte.