Kapelu, kterou v roce 2002 na festivalu SPOT objevil David Fricke, editor vlivného amerického časopisu Rolling Stone, během té dlouhé doby od zrodu nikdo do České republiky nepřivezl. Nemluvě o tom, že jejich kolekce studiových alb čítá sedm méně či více fantastických kusů, kdy převaha garážových kytarových riffů postupem času přelila spíše do zasněných kytarových poloh. Zásluhou aktivit MeetFactory, vedoucím díky dovozu trendy zahraničních alternativních jmen ke zvýšení hudební gramotnosti tuzemského publika, se poštěstilo i českým snílkům vidět jejich hudební vzor naživo. I když hromadný eskapistický únik se kvůli množství starších, přízemnějších songů nekonal.

Což vůbec nevadilo - neb o to větší razanci mělo jejich vystoupení po fantastech Manon meurt. Čtveřice prokázala značnou službu tak trochu nenápadnému Rakovníku, když se odvážila oprášit shoegazing, který u nás prošel s rozpadem Ecstasy Of Saint Theresa. Kuráž se vyplatila - a příznivci kvalitní, inteligentní hudby tak čekání na kapely typu The Raveonettes snáší lépe. Od vydání EP "Manon meurt" nyní skupina disponuje několika dalšími písněmi s výrazně prokreslenou atmosférou, jejíž katarzní nádech vrací do devadesátých let s Cocteau Twins. Orgasmické kytarové vrcholy jako v "94", při nichž odlétávají třísky i paličky, navíc zajišťují harmonii, po níž jistě budou jednou prahnout i za hranicemi.

Třeba jako po té křehké, klidné blondýnce a emocionálním bouřlivákovi s havraními vlasy. Nebo rozrušených kytarách a konejšivých melodických vokálech. Nebo snad popu, jenž absorboval hip-hopový rytmus? The Raveonettes definuje kontrast. A všechny zmíněné vlivy včetně těch nevyřčených - multikulturních - se připomínaly během koncertu v pražském klubu MeetFactory.

Tím nejvýraznějším byl film. Jak v jednom rozhovoru kytarista Sune Rose Wagner uvedl, se Sharin milují filmy dokonce víc než hudbu. Stroboskopy blikající tak, že se před bílým plátnem mihotaly jen siluety hudebníků, definovaly dva hlavní hrdiny večera. Respektive tři i s bubeníkem efektivně využívajícím jak akustické, tak elektronické bicí. Jednobarevná světla (včetně rudé) v kombinaci s černě oděnými muzikanty a bílou na pozadí zase usvědčila Wagnerův oblíbený lynchovský rukopis. A jaký že žánr favorizuje? Hororový ráz epileptických stroboskopů třeba v kombinaci s nasamplovaným křikem v "Kill!" na tuto otázku odpověděl snad až příliš zjevně. Kytaristova dramatická promluva k sobě samému v "Summer Ends", poněkud cynickému sbohem jeho otci, se postarala o předčasný vrchol večera.

Pokud se tedy o nějakém highlightu mluvit dá - pečlivě promyšlená chronologie písní, vizuální doprovod i dvojice, z níž čišela autorita skutečné světové star, poutaly zraky po celých devadesát minut. A kromě stroboskopické bouře pouze tím, co z jejich pedály nastavených kytar lezlo. Každý z muzikantů měl svého mluvčího - za Wagnera komunikovala s lehkostí vybrnkaná hypnotická sóla, (bas)kytaristka Foo zase magnetizovala neuvěřitelně ženskou hrou. Snůška emocí i vlivů se rozprskla nadvakrát při závěrečných dvou písních základní i přídavkové sekce. Poprvé při již zmíněné písni "Summer Ends" a hymnické "When The Night Is Almost Done", kdy bubeník rozvibroval baskytaru tak, že se vnitřnosti otřásaly. Hip-hopovými "Kill!" a "Aly, Walk With Me" zakončili The Raveonettes svůj debutový český koncert v rytmu, pro nějž má Wagner slabost.

Tou by se vztah tuzemských posluchačů k dánské skupině ještě nazvat nedal. Ani ze tří čtvrtin naplněný klub evidentně nesestával ze skalních příznivců - jen přední linie hltavě vstřebávaly tragický osud nešťastné lásky v "Recharge & Revolt". Hozený tulipán však mluví za vše: zhudebněný svět melancholie, snivosti, osobní revolty a příběhů o nevěře, smrti i kolísajících rodinných vztazích povyšuje The Raveonettes do rolí hudebních ikon napříč generacemi.