Plaše vystupující, avšak neuvěřitelně přímý Damien Rice tu a tam jako odpověď používal stručný všeříkající termín self surgery, jindy šel při trpělivém vysvětlování do hloubky. Nešťastně ukončený milostný poměr s Lisou Hannigan, nejvíc odražený v titulní skladbě "My Favourite Faded Fantasy", byl jen jedním z důvodů, proč se uklidil z hudební scény stranou. Nejvíc ho dle jeho slov dráždila očekávání okolí, vyslovená i nevyřčená. "Jakmile jsem vycítil nějakou formu nátlaku, do psaní jsem se jednoduše pustit nemohl. Bylo jedno, jestli mě k činnosti tlačili lidé z vydavatelství, kapela, fanoušci anebo Lisa. Jako by mi jejich jednání přivodilo alergickou reakci, která moji potřebu tvořit zabalila do neprodyšné bubliny, takže jsem se k ní nemohl dostat," vzpomíná Rice na období po vydání veleúspěšného alba "O "

Znovunalezení jeho hudebního apetitu probíhalo téměř rituálně. Oprášit léty zašlou lásku k hudbě, kterou si v době umělecké nečinnosti kompenzoval jachtingem, musel muzikant od základu. Znovu trénoval bříška prstů tak, aby jimi byl schopen přejíždět po pražcích a ve volných chvílích sedal ke klavíru, kde jako dřív opět začal prožívat radost ze hry, z níž postupně vylezly kostry nových písniček.

Ty do celistvého hávu navlékal na Islandu za pomoci Ricka Rubina, s nímž prý první pracovní konzultaci vedl během koupele ve vyhřívaném venkovním bazénu. Rubin mu jednoznačně imponoval nejen svérázným přístupem k práci, ale i jakousi nenucenou autoritativností. "Kdykoliv jsme se měli do něčeho pustit a já se na to zrovna necítil, Rick se jen pousmál a řekl: 'Prostě to udělej.' Nebyl to rozkaz, jen popostrčení směrem, díky kterému se mi dařilo dostávat věci do pohybu. Všechny problémy a tvůrčí bloky se najednou zdály překonatelné," líčí.

Úspěšně zažehnutá kreativní jiskra probudila Riceovo písničkářské já z deliria a vydolovala z něj směsici skladeb, které svojí upřímnou niterností dokážou rozdmýchat sentiment i v leckom emocionálně vyprahlém. Ponurost z rozchodu s Lisou Hannigan je sice cítit napříč celým albem, řada fanoušků se ale shoduje, že jim "My Favourite Faded Fantasy" obstaralo ty nejkrásnější intimní chvilky se svým protějškem. Není se čemu divit - romantika nekončící písně "It Takes A Lot To Know A Man" by se dala se svými pestrými violoncellovými linkami přirovnat k bezednému moři s barevnou hladinou, zatímco podbízivý Wurlitzer v pozadí "I Don't Want To Change You" rozdmýchá vášně natolik osobního charakteru, že psát o nich by bylo lepší až po desáté večerní.

Přestože Riceův nový repertoár je křehký a skutečně silně emotivní, s fňukavou vyčítavostí nemá nic společného. V textech zpěvák často neventiluje pouze vlastní pocity, snaží se vciťovat i do emocí druhých. Schopnost milovat je tak v Riceově pojetí stejně těžko osvojitelná jako být někým milován. Vzpomíná na minulost, ve které byl on tím, kdo pomohl Lise Hannigan "roztáhnout křídla", a neopomíjí zmínit, že ona ho zas "naučila žít". Výčitky nahrazuje jakási citová rovnoprávnost. Jako by si Rice uvědomoval svůj podíl viny (nejen) na nevydařeném vztahu a teprve nyní se o něj dělí veřejně.

I díky tomu je pocit z Riceova hudebního znovuzrození ohromující. Při všem zlém, čím si prošel, v sobě znovu našel sílu jít ve svém uměleckém snažení dál. Sám tvrdí, že od začátku své kariéry je v nejvyrovnanější duševní kondici, a možná právě proto je "My Favourite Faded Fantasy" jeho nejautentičtější nahrávkou. Hudebně stejně minimalistická a úžasná jako minulá alba, obsahově ještě upřímnější. Jednoznačný vrchol písničkářova uměleckého stavu. Ten je přitom daný tou nejprostší skutečnosti: že je Damien Rice na rozdíl od minulosti ve všech ohledech konečně sám sebou.