Ačkoli my v Česku jsme mohli vidět mandolínistu Chrise Thila v tandemu s pianistou Bradem Mehldauem při jejich koncertu v rámci festivalu Struny podzimu, je jejich spolupráce spíše výjimečná. Daleko častěji totiž tvoří a nahrává s kontrabasistou Edgarem Meyerem. Vedle již v perexu zmíněného debutu z roku 2008, Meyer produkoval a instrumentálně podpořil i "A Dotted Line" jeho skupiny Nickel Creek, Thileovu sólovku "Bach: Sonatas & Paritas, Vol.1" a především se oba podíleli na Grammy oceněném projektu "Goat Rodeo Sessions", kde se potkali ještě s houslistou Stuartem Duncanem a slavným cellistou Yo-Yo Mou. Jejich společné album "Bass & Mandolin" je tedy jakýmsi vyvrcholením vzájemné spolupráce.

Pokud byste hledali nějakou jednoznačnou a jednoduchou charakteristiku pro deset kompozic, které na tuto desku zařadili, bude to takřka nadlidský úkol. Jako by to chtěli oba pánové naznačit už názvem první z nich "Why Only One?", jedno označení rozhodně stačit nebude. Ve chvíli, kdy se do nich zaposloucháte, zjistíte, že jsou vlastně každá úplně jiná. Spojily se v nich veškeré zkušenosti a podněty za celou éru jejich spolupráce a vytvořily jakýsi pestrobarevný mix žánrů, postupů, nálad a stupňů náročnosti. Stylově se pohybují na spojnicích jazzu, klasiky, folku, minimalismu, bluegrassu, alternativní hudby, popu, historické hudby evropského původu i tomu, čemu Američané říkají roots music. Přitom ale jednoznačně nedokážete určit, jaký styl které skladbě zrovna vládne. Obvykle se jich v každé z nich prolévá hned několik a někdy až takovým způsobem, že vytvářejí něco zcela nového.

Podobné je to s naladěním jednotlivých skladeb. Některé jsou vážné, další příjemně hravé, až trošku potměšilé jako například "Friday". Vedle sebe narazíte na velmi umírněné, až minimalistické postupy i na energické, kdy jak mandolína, tak basa střílí jeden tón za druhým. V další skladbě se oba muzikanti mazlí s jednotlivými tóny, aby je vzápětí mohli na posluchače sypat a hrnout s neuvěřitelnou kadencí. Intenzita energie a náboj se tu pohybuje po velmi nepravidelné křivce, která má řadu dílčích vrcholů a propastí.

Podobné je to ale i s něčím, co bychom mohli nazvat líbivostí a chytlavostí. Na desce je řada melodií, do kterých se zamilujete na první poslech, ačkoli samozřejmě nemůžete čekat, že budou prvoplánové jako některé popové hity. Stále je potřeba brát v úvahu, že album jako celek je dosti umělecké a v určitých detailech poměrně progresivní. Koneckonců některé melodie a jejich formy se naopak dotýkají již alternativy, free jazzu a modernistické klasické hudby. Je ale třeba říct, že tento vnos je vždy spíše zpestřením a nikdy nepřeroste do jen těžko uposlouchatelné podoby, k níž občas zabrousil eponymní předchůdce.

Svoji roli v určitém odlehčení nese i to, že tentokrát v tom nezůstaly basa a mandolína zcela samy. Chris Thile totiž místy přispěl i svým kytarovým uměním, zatímco Edgar Meyer ukazuje, že je neméně výborným pianistou. Koneckonců jejich instrumentální umění je jedním z hlavních důvodů, proč je tato deska výjimečná. Instrumentální invence obou jsou jen velmi těžko popsatelné, daleko lepší je si je poslechnout. Thile i Meyer zde dokazují, proč patří ke špičkám nejen svých nástrojů a proč bývají řazeni k jedněm z nejlepších současných instrumentalistů vůbec.

Přesto, že je "Bass & Mandoline" v jednotlivých aspektech dosti kontrastní, je právě ono spojení mandolíny a basy tak silným pojítkem, že celkový dojem je naopak velmi kompaktní. Album se tak díky tomu všemu řadí k tomu nejlepšímu, co v roce 2014 v moderní instrumentální hudbě vzniklo. O tom koneckonců napovídají i nominace na Grammy. Je nominované na Nejlepší současné instrumentální album, skladba "Tarnation" za Nejlepší instrumentální kompozici a dále v kategorii Best Engineered Album, Non-Classical. To ocení ti, kteří si potrpí na luxusní zvuk, plný detailů a výborného a vyváženého dynamického rozsahu. Zkrátka ve všech směrech radost poslouchat.