O Billym Corganovi je známo, že se nevyznačuje zrovna největší soudržností, pokud jde o spoluhráče, kterými se obklopuje. Potvrzuje tím to, o čem si už dávno štěbetají vrabci na střeše - je to divnej patron. K jeho štěstí mu však móresy většinou procházely (nepočítaje přešlap v podobě comebackového alba "Zeitgeist"). Přeci jen fanouškům jde především o muziku a té uznání hodné mají Smashing Pumpkins víc než dost. Díky charakteristickému zvuku se jim podařilo vykročit ze zástupu grungeových kapel už v období svých začátků a z nabytého renomé těží do nynějška, dlouho poté, co z původní sestavy zůstal pouze strejda Billy. V případě "Monuments To An Elegy" je tomu nejinak.

Osobně mám s Monumenty tak trochu kříž. Poprvé jsem je slyšela těsně po vydání, a kdybych se měla řídit prvním dojmem, byla by tahle recenze nejspíš mnohem smířlivější. K novince jsem přistupovala coby fanoušek vybraných dýňových songů, nikoli diskografie jako celku. Na druhou stranu čím vlažnější mám vztah ke Smashing Pumpkins obecně, tím hlouběji se mi vryl pod kůži ten výběr z nich. První kontakt s "Monuments To An Elegy" ve mně proto vzbudil nostalgii a pocit relativně příjemného překvapení. Pravda totiž je, že album čerpá z klasických hitů formace hodně. Při druhém, třetím a dalším poslechu se však bublina začala rychle rozpadat.

Album vyšlo v době, kdy z oficiálních členů Smashing Pumpkins kromě Corgana zbyl pouze jeden další, a to kytarista Jeff Schroeder, přesto se dočkáme zajímavých interakcí. Ruku k dílu totiž poměrně překvapivě přidal bubeník Tommy Lee (Mötley Crüe), který přijal pozvání a nahrál bicí u všech devíti písniček. Billy nečekanou spolupráci komentoval tak, že desce pomohla získat ten správný epický rozměr, a Leeho muzikantské umění přirovnal k Johnu Bonhamovi z Led Zeppelin. Nic proti Tommymu, ale to si zas někdo neviděl do pusy, protože na hosta zbyla spíše role posluhovače. A vůbec, hovořit o nějaké epické stránce tady jaksi není na místě.

Monumenty, to je devět rychlovek, z nichž pouze jediná o fous přesahuje čtyři minuty. Celkový hrací čas dvaatřicet minut je pak v porovnání s dvojnásobně dlouhou "Oceanií" radikálním zkrácením a neumožňuje skladovat na albu žádný hudební odpad. Corgan tam však umístil hned několik radioaktivních kontejnerů. Vezmeme-li to od konce, největší pohromou je závěrečná úchylárna "Anti-Hero". Slyšet Billyho jeho pověstným lehce umečeným hlasem pět "Never been kissed by a girl like you (...) Love me baby, love me true, ooh", to vážně nechcete. O něco méně bolí dvě porce cukrové vaty "Run2Me" a "Anaise!".

Separujeme-li tyto tři ostudné tracky od zbytku tracklistu, zůstane nám chatrné torzo Smashing Pumpkins, které sice připomíná SPčka tak, jak si je posluchač pamatuje, oproti devadesátkové tvorbě jim však chybí šmrnc a typická syrovost. Jako by se Corgan chtěl ohřát v domácnostech popově orientované populace, nebo s věkem ztratil koule.

Jakkoli někomu svého času "Adore" nelezla do uší, nedala se jí upřít určitá drzá divnost, navzdory svým nedokonalostem tak měla svůj půvab a místo na světě. Monumenty s odstupem sedmnácti let však znějí poplatně a prázdně. Corgan ještě před vydáním alba uvedl, že chce udělat výrazně kytarovou nahrávku, struny však ve výsledku nejsou zdaleka nosným pilířem, a pokud jde o použité elektronické prvky, člověk by čekal něco současnějšího a sofistikovanějšího. Jestli stojí za to vrátit se alespoň k něčemu z desky, je to úvodní skladba "Tiberius", sedmička "Monuments" a retro věc "Dorian", kterou by si z fleku mohli nárokovat Depeche Mode. Není to ale trochu málo?