Nespí ale jen Incubus, ale také hudební publicisté. Že se totiž pod názvem v březnu vydaného alba Sons Of The Sea skrývá nová nahrávka jejich zpěváka, totiž autor recenze úplnou náhodou zjistil až nyní, kdy se mu tento počin díky pěknému obalu dostal do ruky. A tak se hned dal do psaní.
Incubus nikdy nebyli áčková kapela. Na svých deskách ale vždy dokázali příjít alespoň s několika hity, které jim - převažující vatě navzdory - dokázaly udržet fanoušky alespoň do té doby, než vydali další nahrávku. Tvůrčí pauza od
"If Not Now, When?" už ale trvá dlouhé čtyři roky a než se pánové v příštím roce dokopou ke comebacku a nové desce, máme tady další sólovku jejich frontmana.
No, sólovku. Ona je to vlastně úplně nová kapela. Nebo se tak alespoň oficiálně prezentuje. Boyd se na ní spojil s producentem Brendanem O'Brianem a své společné dílo zaštítili názvem
Sons Of The Sea. Proč se rozhodli z alba, které je v podstatě
jen následovníkem sólového debutu
"The Wild Trapeze" z roku 2010, vytvořit úplně nový projekt, není úplně jasné, faktem ale je, že jako další sólovka opravdu zní, ať už si ji charismatický umělec pojmenuje jakkoliv.
A i když je na ní znát, že vychází hlavně proto, aby se na Incubus a jejich frontmana nezapomnělo, lze s potěšením konstatovat, že času s ní stráveného úplně litovat nebudete.
Brandon Boyd se od částečně akustického, čistě pop-rockového pojetí zkusil posunout trošku jinam a obohatil svou hudbu několika novými aranžemi. Primárním lákadlem sice i nadále zůstává jeho nezaměnitelný vokál, který si s nikým jiným nespletete, kromě něj lze ale slyšet, že v posledních letech hraje v jeho přehrávači kromě alternativního rocku také country, folk či blues. Většina stopáže se nese ve středním tempu a tak podobně jako třeba u
Kid Rocka budete mít spoustu času zkoumat, jaké že nástroje zpěvák využil tentokrát.
Už v první skladbě "Jet Black Crow" můžete zaregistrovat foukací harmoniku, klavír, náznaky gospelu a rytmiku jak od pozapomenutých
Sublime. V "Come Together" jsou to osmdesátky evokující synťáky, v dřevní "Great Escape" jsou hlavní pomůckou syrově znějící bící, ve vkusné a nepodlézající baladě "Where All The Songs Comes From" zase uslyšíte perkuse i klavír. Hlavně tam ale úžasně rozkvete jeho hlas, což se ukáže i v následující naléhavé kráse jménem "Avalanche".
Textařsky ale Sons Of The Sea do kdovíjaké extraligy nepatří. Boyd a O'Brien si, až na závěrečný cover
Leonarda Cohena, píšou slova sami, a i když se jim sem tam podaří nějaký pěkný obrat (viz
"Time/Like an arrow in my chest/Sent across salty air/As a child I didn’t care/Now I bleed like the rest" v již zmíněné "Avalanche"), většinou jejich texty o životě a vzpouře proti všedním problémům nevybočí z rockového stadardu.
Příjemným protikladem ale je, že tentokrát jsou skladby natolik aranžérsky různorodé, že se vám nestane, že byste se v průběhu písniček stihli začít nudit. A co je ještě lepší, žádná z nich tam není navíc. Jen musíme fanoušky Incubus upozornit, že přímočarý rock známý z domovské formace a hity typu "Anna Molly" nebo "Megalomaniac" naopak neuslyší vůbec.
Sons Of The Sea nehrají nic, co byste už neslyšeli jinde a lépe, a asi jen stěží osloví někoho jiného než ty, co si tvorbu více jak dvacet let tvořícího Kaliforňana oblíbili už v minulosti. Je to ale velmi soudržná a kvalitativně vyvážená nahrávka, jejíž poslech sice nenadchne, ale zcela určitě nebude zbytečný ani poslední. Pokud se Brandon Boyd chystá pokračovat v podobném duchu i nadále, může návrat Incubus klidně ještě o pár let odložit.