Aneto, nová deska "Na Radosti" je konečně venku. Podle vašich příspěvků z Facebooku, kde například na fotkách stříháte metr, se zdá, že její vydání prožíváte velmi intenzivně. Je to z toho důvodu, že studiové album vydáváte po pěti letech?

Aneta: Neprožívám to intenzivněji ani tak kvůli tomu, že jsem desku naposledy vydala před pěti lety, ale spíš proto, že se nám společně podařilo dojít k nějakému cíli a mohli jsme "Na Radosti" pustit do světa. Mám radost, že v ruce držím malou krabičku, do které se vešlo vše, na čem jsme poslední rok intenzivně pracovali. Posledních pár týdnů bylo dost hektických, takže si teď, pokud můžu mluvit za nás oba, spíš vychutnáváme, že práce je dokončená a máme z ní dobrý pocit.

Dá se tedy říci, že název "Na Radosti" má dvojí význam - jednak označuje místo vzniku desky a také symbolizuje vaše pocity z ní?

Aneta: Název odkazuje především k místu, které nás inspirovalo a které jsme si zamilovali, příběhy tam visí doslova ve vzduchu. A teď máme radost z toho, že deska přináší radost i jiným lidem. Je to velká odměna. Takže by se dalo říct, že ano. Máme radost.

Na Radosti je dnes už zchátralá samota na Šumavě. Co vás zavedlo zrovna tam?

Aneta: Mám tam své oblíbené místo, kousek od Prachatic. Tam jsme taky původně zamířili. Desku už jsme měli rozpracovanou, ale chtěli jsme s rozdělaným materiálem odjet někam na klidné místo, abychom se mohli soustředit pouze na to, co chceme říct.

Jakub: Kamarád nám v té oblasti půjčil chatu, kde jsme byli chvíli zavření a skládali, ale pak jsme začali vycházet ven a rozhlížet se kolem. Našli jsme tam například ruiny kaple nebo bývalý sirotčinec. To nás hodně inspirovalo, ponořili jsme se do toho světa a začali do něj vkládat i příběhy, které se tam mohly odehrávat.

Aneta: Samota Na Radosti je kouzelné opuštěné místo, kde se zastavil čas. Zůstaly tam jen dvě chalupy, zbytky zmíněné kaple a socha panenky Marie. Kousek od toho stojí ještě starý zchátralý dům, ve kterém našly útočiště děti bez rodičů. A na něm stojí nápis Na Radosti, což je zvláštně symbolické.

Znamenalo pro vás, Aneto, skládání písniček s příběhy velkou změnu? Dosud byla vaše tvorba spíše pocitová, méně konkrétní.

Aneta: Ano, to je pravda. S Jakubem jsme se shodli, že chceme vyjadřovat emoce konkrétněji, že se nechceme schovávat do jinotajů a metafor, že pro nás hraje důležitou roli čeština. Hodně jsme četli. Naslouchali. Navíc jsme oba z venkova, takže nás to hodně přitahuje k lidovosti, tradici a obyčejnému životu. Při psaní jsme se snažili do vymyšlených osob vkládat i naše vlastní prožitky. Hodně znát je to třeba ve skladbě "Tragédie u nás na vsi", která se soustředí na životní drama a vypráví příběh dvou lidi ze vsi. I když jsou to smyšlené příběhy a já vystupuji v roli vypravěčky, která pozoruje vše zpovzdálí, otiskly se tam samozřejmě střípky našeho života. Například bříza, o kterém zpívám, opravdu existuje. Je to symbol mého dětství.

Deska zrála poměrně dlouho, už před dvěma lety jste k ní jela turné "Nahráváme!", na kterém jste hrála řadu nových písniček. Některé se nakonec na album nedostaly, jiné naopak přibyly. Co se s materiálem dělo během těch dvou let?

Aneta: Cítila jsem touhu po čase, po klidu na dokončení desky. V té době jsem pracovala i na řadě jiných projektů. Na turné jsme si vyzkoušeli různé kytary, na kterých jsme pak hodně stavěli, ať už se jednalo o westernové kytary nebo jednoduché vybrnkávačky. "Nahráváme!" nám přineslo určitou svobodu, že jsme mohli vyjet na turné a hrát lidem písně ve stádiu, kdy se teprve formovaly, a představit naše nápady. Nezáviselo to na tom, jestli zrovna budeme vydávat desku, nebo ne. Byla to pro nás cenná zkušenost, protože běžně člověk při skládání nemá žádnou zpětnou vazbu od posluchačů.

Jakub: Bylo skvělé vidět, jak naživo jednotlivé písničky fungují. Jejich podoba se v některých případech poté ještě měnila, ale řadu motivů - ať už to byly aranže, témata - jsme použili.

Co bude se skladbami, které se nakonec na album nedostaly? Je možné, že písně jako "Divá Bára" nebo "Na konci léta", které fanoušci znají z koncertů, ještě někdy ožijí, nebo se nad nimi po dokončení alba definitivně zavřela voda?

Aneta: Zrovna písničku "Na konci léta" bych si ráda ještě někdy zazpívala, až mi bude třeba pětašedesát. Jako takovou vzpomínku na mládí (smích). Nepoužité skladby si rozhodně schováváme a nevylučuji, že je někdy vydám nebo zazpívám.

Jakub: Myslím, že pár skladeb by se do budoucna použít dalo, ale momentálně jsme nad tím nepřemýšleli. Vybrali jsme to, co pro nás bylo v dané chvíli nejlepší.

Měli jste připraveno hodně písní, ze kterých jste vybírali?

Jakub: Bylo jich poměrně dost, ale ne všechny byly zcela dokončené. Možná by ale jejich počet vyšel skoro ještě na jednu desku.

Aneta: Když jsem počítala skladby před konečným výběrem, myslím, že jich bylo v nějaké ucelenější formě dvaadvacet. Minimálně deset písní, co nějak drží pohromadě, tedy zbylo. Uvidíme, co s nimi do budoucna bude.

Deska je prezentována jako tucet písní o silných ženách a dívkách. Ovlivnily album vaše nasbírané zkušenosti za poslední léta, kdy se do vašeho života dostaly některé výrazné ženské osobnosti? Ať už to byly ruská básnířka Anna Barková, kterou hrajete ve filmu "8 hlav šílenství", Sidonie Nádherná, již jste ztvárnila v hudebně-dramatickém představení "Touha jménem Einodis", nebo třeba Marta Kubišová, se kterou poslední dobou hodně pracujete.

Aneta: Jednoznačně mě to ovlivnilo. Dodalo mi to spoustu nových emocí, podpořilo ve mně touhu jít si vlastní cestou. Když vidíte, že se někdo v daleko těžší době dokázal postavit režimu nebo obecně nějaké společenské situaci, o to víc vás to motivuje a inspiruje. Tentokrát jsme se sice zaměřili na ženy, ale stejně tak by deska mohla být i o mužích, i když o tom by se mi jako zpěvačce hůře zpívalo.

Během těch pěti let jste si zkusila třeba i country, když jste zpívala na desce Wabiho Daňka, pracovala jste se smyčcovým triem, ve kterém s vámi hrála například Dorota Barová, v rámci turné "Pár míst..." I to se na desce hodně odrazilo, že?

Aneta: Vše, co jsem za poslední roky vyzkoušela a bylo by mi to blízké, se na desce promítlo. Třeba u Dorky Barové jsem si všímala, jakým způsobem používá svůj hlas - kolikrát nezpívá slova, ale její vokál se jen tak nese skrz různé smyčcové a orchestrální aranže. Wabiho Daňka máme s Jakubem rádi oba a jeho deska je za poslední léta jednou z mých nejoblíbenějších. Neřekla bych, že mě to přímo inspirovalo, ale určitě to podpořilo mé touhy a ukázalo další možnosti co se týče použití kytar a různých riffů.

Materiál jste skládali ve dvojici, i to pro vás bylo nové, protože předtím jste měla na albech vždy skladby od různých autorů.

Aneta: Myslím, že skládání ve dvojici podpořilo hlavní myšlenku desky. Čím méně lidí, tím pevnější je společný základ. Dva jsou ale více než jeden a dialog mezi dvěma lidmi umožňuje nad písněmi debatovat. Jsem ráda, že jsem mohla tvořit právě s Kubou. Lidsky si rozumíme, Kuba je velmi citlivý člověk i muzikant, zkoušeli jsme všechno možné a myslím, že cesta k téhle desce mě hodně posílila.

Jakub: Já většinou skládám sám, takže i pro mě bylo skládání ve dvojici novou zkušeností.

Nedávno jste Na Radosti natáčela i videoklip k písni "Tráva". Na co se mohou fanoušci těšit? Čerpala jste hodně z krásy těch míst?

Aneta: Je pravda, že jsme krásy těch staveb využili, protože už tam možná v této podobě dlouho nebudou, nejspíš je bude chtít někdo rekonstruovat a pak už to nebude mít takového ducha jako teď.

Jakub: Řekl bych, že je to taková syrová krása, ruiny obklopené přírodou.

Aneta: Myslím, že v kontextu toho klipu budou záběry plnit svou úlohou, protože vidět ruiny kostela u lesa je alespoň pro mě silný zážitek. V minulosti tam lidé chodili, hledali nějaké pochopení, dnes už zbyly jen ruiny, ale přesto tam jejich touhy a zpovědi zůstaly.

Klip bude mít premiéru na křtu desky 15. 12. v pražském divadle Studio DVA. Jak se budou aranže nových písní lišit od těch studiových? Ponesou se spíš v komorním duchu?

Jakub: Sice nebudeme mít orchestr, ale kromě kapely s námi vystoupí také smyčcové trio, přibydou i dechové nástroje, takže instrumentálně bude křest určitě bohatý.

Spolupráce se smyčcovým triem zahájená na turné "Pár míst..." tedy bude pokračovat i na koncertech k novému albu?

Aneta: Ano, spolupráce pokračuje, trio s námi vyrazí po novém roce také na turné. Bude to kombinace klasického koncertu s kapelou a aranží se smyčcovým triem, aby lidé mohli poslouchat texty, soustředit se na hudbu a strávili jsme společně příjemné večery. O to jediné nám jde.

Příští rok vás také čeká premiéra filmu "8 hlav šílenství", ve kterém hrajete hlavní roli ruské básnířky Anny Barkové vězněné v gulagu. Je již film zcela hotov a objeví se v něm i vaše hudba?

Aneta: Byla jsem oslovena, abych k filmu nazpívala typickou lágerní odrhovačku, což má být v ruštině, takže bych se na to možná měla pomalu začít připravovat (smích). Ještě nám chybí pár natáčecích dní, zbývá udělat postprodukci a také se shání prostředky na dokončovací práce, protože film je velmi obsáhlý a jeho natočení náročné. Doufejme, že se vše podaří zdárně dokončit.

Režisérka Marta Nováková si vás vybrala proto, že nejste herečka. Bylo pro vás těžké se do příběhu ponořit?

Aneta: Ano, Marta Nováková chtěla neherečku, někoho, kdo podle jejích slov umí pracovat s emocemi. Občas jsem se do toho příběhu ponořila až moc, v čem se právě projevila má nezkušenost s herectvím. Někdy je pro člověka těžké vystoupit z role a oddělit emoce vlastní od emocí postavy, kterou hraje.

Léta jste se angažovala i v charitě, se Světluškou jste však před časem spolupráci ukončila (oficiální tiskové prohlášení zpěvačky zde, poznámka redakce). Plánujete se do budoucna spojit s nějakou jinou nadací nebo projektem?

Aneta: Věřím, že dříve nebo později zase do mého života něco takového přijde. V současnosti se podílím na projektu Čistá řeka Sázava a vystupuji na různých jednorázových charitativních akcích. Do budoucna si určitě přeji mít nějaký projekt, s nímž budu více spjata. Je to jen otázka času, kdy se vše řádně vymyslí a vystaví tak, aby to fungovalo.

Je možné, že vymyslíte něco společně s Martinou Kaderkovou (bývalá ředitelka nadačního fondu Světluška, poznámka redakce), která rovněž ze Světlušky odešla?

Aneta: S Martinou jsme pořád v kontaktu, hodně nám pomáhala i při přípravách desky a s náležitostmi kolem ní. Mám kolem sebe úzký tým lidi z různých oborů, kteří nám pomáhali vše dávat dohromady, a Martina mezi ně patří. Kromě toho, že je šikovná v tom, co dělá, si rozumíme i lidsky, takže určitě budeme nadále spolupracovat.

Jaké plány na další měsíce tedy v tuto chvíli máte? Budete ještě s deskou nějakou dobu žít a propagovat ji třeba formou videoklipů, nebo už začínáte pokukovat po dalších projektech?

Aneta: Doufám, že se nám ještě podaří nějaký videoklip natočit. Ale je to vždy složité, protože příprava klipu stojí hodně energie i prostředků a člověk to v dnešní době dělá spíš pro radost. Ráda bych ale ještě něco natočila, protože si myslím, že video může trochu pomoci s představivostí. Natáčení klipu "Tráva" mě moc bavilo, hlavně díky skvělému týmu, který byl složený jen z mé rodiny a přátel. Režii jsme svěřili do rukou Olgy Špátové a kameru dělal Lukáš Hyksa. Své plány na další videa už máme, záleží na tom, zda se nám je podaří realizovat. Nyní se budeme soustředit hlavně na koncerty, čeká nás jarní turné, v létě vyrazíme na festivaly. Je možné, že si pak zase uděláme nějakou radost třeba v podobě koncertů s filharmonií.