Psal se rok 1993 a Happy Walters, veterán soundtrackových výběrů a hlava Immortal Records, přišel s nápadem spojit pro béčkovou sci-fi "Judgement Night" hip hopové hvězdy té doby (Ice T, Cypress Hill nebo Boo Yaa Tribe) s rockery (od Mudhoney, Pearl Jam, Faith No More až po Biohazard a Helmet). Deska "Judgement Night: O.S.T." vzbudila zasloužený ohlas (ačkoliv film propadl) a dodnes je považována za jeden z nejdůležitějších milníků na cestě k dnešnímu spojení obou stylů v nu-metalu. O pět let později, v roce 1998, inicioval Walters pokračování nadžánrového střetu na soundtracku k filmu "Spawn". Tentokrát se potkali rockeři (Metallica, Henry Rollins, Slayer) s elitou tehdejší elektronické scény (Goldie, Moby, Josh Wink). Uplynuly další čtyři roky, píše se letopočet 2002 a Walters završuje trilogii třetí a poslední možnou kombinací - elektronika vs. hip hop. Znovu je to soundtrack k sci-fi filmu, tentokrát k pokračování příběhů dobrého upíra Bladea s Wesley Snipesem.

Společnost se zde sešla exkluzivní, na jedné straně Moby, Fatboy Slim, Roni Size nebo Groove Armada (v elektronickém nebo lépe řečno breakbeatovém týmu převažují projekty z UK, američtí The Crystal Method a Moby jsou výjimky) a na straně druhé Busta Rhymes, The Roots, Mystikal nebo Ice Cube. Na obou stranách tedy all-star tým, jak jsme na Waltersovy soundtracky zvyklí. Desku otevírají elektroničtí kouzelníci Danny Saber a Marco Beltrami, kteří přepracovali ústřední téma z filmu, a pak následuje dvanáct střetů dvou světů. Co ale v roce 1993 vzrušovalo a v roce 1998 bavilo, není už v roce 2002 tak zajímavé. Exkluzivita podobných projektů se už vyčerpala. V druhém roce nového milénia není (s trochou nadsázky řečeno) nic obyčejnějšího než spojení hip hopu a elektroniky. Takže závisí na síle jednotlivých osobností, aby z obyčejného udělali neobyčejné. Dopředu budiž řečeno, že na soundtracku "Blade 2" se to daří jen výjimečně.

Na začátek, co se povedlo - do rychlých beatů Roni Size v "Child Of The Wild West" kváká B-Real ze Cypress Hill a král podzemního hip hopu Mos Def zase oblažil svou účastní temně temnou "I Against I" od Massive Attack. (Mimochodem jejich první vydaná nahrávka po pěti letech a dost možná i poslední.) Jenomže kdyby Ronie angažoval svého dvorního MC-ho z Reprazent Dynamite a u Massive Attack by to všechno odrapoval 3D, žádná velká změna by nenastala. (Viz. poslední desky zmíněných "In The Mode" a "Mezzanine".) Sejít se podařilo Eve (a DMX v backvokálech) s Fatboy Slimem v "Cowboy"; aneb stupidně říkankový hip hop (křiklavé refrény ve stylu Ruff Ryderz) se stupidní Fatboyovou hudební žvýkačkou. Zajímavé je poslouchat DJskou hvězdu Paula Oakenfolda, který v "Right Here, Right Now" přebírá manýry černých hip hopových producentů, což je voda na mlýn Ice Cube. Koneckonců i hrdina posledních dní Moby určitě v "Gettin’ Aggressive" nezní jako recyklátor blues a Mystikalovi dodal velmi temný funky podklad. Na "18" jsou mu podobné třeba "Jam For The Ladies" a "Look Back In". (Něco možná má ale na triku remixér skladby Mowo!) Potěší i Redman, který sází rýmy do mírně zrychleného "10/2000" od Gorillaz (píseň, která je notoricky známá). Jmenuje se to "Gorillaz On My Mind", ale nový je tam jen Redman.

Asi největší rozdíl mezi hip hopem a breakbeatovou elektronikou je v rychlosti beatů. Zatímco černí MCs jsou zvyklí na pomalé hladivé beaty (i když v poslední době to už také není tak úplně pravda), u breakbeatů platí - čím rychleji se loopy točí, tím větší rámus a tím lépe. Když se naše dva světy potkaly, BPM bylo asi první věcí, nad kterou se neshodli. Cypress Hill museli notně zrychlit svoje zhulené pohupování, aby stačili jungleové rytmice Roni Size a to samé platí o Volume 10 (ačkoliv ten zhruba v půlce písně "Raised In The Hood" znovu od Roni Size připomíná opozdilce, který na nádraží stíhá odjíždějící rychlík). Bubba Sparxxx (bílý raper, který je přirovnávaný k Eminemovi) je zvyklý na rychlejší jižanské beaty a s elitními americkými elektroniky The Crystal Method potvrdil, že bez problémů zvládá i svižnější flow. Výjimka, která potvrzuje pravidla - Dub Pistols se rádi nechají vést na poklidném dubovém vlaku (nemyslím tím nějaký dřevěný vlak!), zatímco spolupachatel "The One" Busta Rhymes má schopnosti na to, aby zrychloval kadenci slov až k hranici, za kterou už je trestná zákonem. Právě tato píseň je ale příkladem toho, že mnohdy ze spolupráce vzešly jen macho pózy raperů a průměrná produkce elektroniků. Takovýchto zbytečných počinů je na "Blade 2" zhruba polovina. Zajímavé jsou snad jen tím, že jsou pod nimi podepsány hvězdy. Druhá polovina neurazí, ale nečekejte nic radikálního nebo převratného. Na druhou stranu, kdy naposledy se v elektronice objevilo něco opravdu objevného? Všechny styly jsou už pospojovány a profůzovány. A spojovat přívlastek ’objevný’ se jmény starých harcovníků jako jsou Moby, Saber nebo Fatboy Slim? Nové a zajímavé věci se dějí v hlavách úplně jiných lidí.

Pokud chcete sbírku ne uplně podařených písní od velkých hvězd, pak vám "Blade 2" bude stačit. Jestli ale chcete opravdu zajímavé a kreativní spojení hip hopu a elektroniky, pak je lepší si pustit někoho z anglické hip hopové školy - Roots Manuva, New Flesh (a další z labelu Big Dada), poslední album Roni Size nebo Massive Attack. Podobné výsledky mají i producenti tzv. evropské hip hopové školy (ačkoliv jsou to všechno Amíci) - Dan Automator Nakamura - projekty Gorillaz, Lovage, DJ Shadow, Kool Keith nebo Blackalicious. Oproti nim je "Blade 2" je jen taková kuriozitka. Walters si už vystřílel všechen prach, ale možná se napříště rozhodne udělat něco opravdu bombastického - spojit třeba hip hop s country. Možná za další čtyři roky.