Když se skladba "Půlnoční" stala megahitem, mnozí tvrdili: "Povedla se mu jedna písnička a stejně nic podobně dobrého už nenatočí." I po následujícím albu "Dobrý časy" se našlo hodně těch, co si brumlali pod vousy, že si lidé jeho desky kupují spíše ze soucitu, a ne proto, aby se kochali jeho hudbou.

Václava Neckáře to neodradilo. Se svým bratrem Janem se pustili do projektu, který je v našich končinách netradiční. Takzvaní prvoligoví popoví zpěváci totiž u u vánočně laděných kolekcí spoléhají především na převzaté skladby, tradicionály, které se dají rychle natočit, a poté očekávají, že se každý další rok začnou písničky znovu protáčet v rádiových éterech a ty samé desky znovu zaplní pulty prodejen.

"Nevím." To bylo slovo, které Jan Neckář slyšel během osudné cesty autem od svého bratra podezřele často. Proto se rozhodl zajet s ním na vyšetření, které prokázalo vážnou mozkovou příhodu. Ta zanechala v jeho hlavě nepředstavitelnou spoušť. Musel se učit znovu chodit, mluvit, zapomněl všechny texty, lidovky, které ho od malička učila maminka. Už při zdánlivě nekonečné rekonvalescenci se projevila (a stále projevuje) jeho buldočí vůle a snaha nevzdat to. Nejinak tomu je i u této nahrávky.

Právě "Půlnoční" byla jejím startovacím motivem, kdy si oba bratři řekli: "Pojďme udělat vánoční desku." Původně na ni chtěli umístit pouze několik nových písní, pak se ale rozhodli opatřit ji celou dosud neslyšenými skladbami. Věnovali jí moře času. Z celého díla je patrné, jak doslova nad každou notou dumali, jestli je napsaná správně. Už jen na bookletu je jasně vidět práce s každým malým detailem. Množství krásných a netradičních fotografií, které často pojednávají o pomíjivosti lidského bytí na světě (mnozí si je pletou s rezignací a říkají, že to vypadá, jako by se Neckář chystal na smrt) - zastrčená prázdná židle, sklopená hlava, oprýskané staré schody. Do detailu je u každé písničky vyjma textu popsán každý obsluhovaný nástroj - a že jich bylo požehnaně.

Do puntíku dotažené aranže, v nichž má každé cinknutí, klepnutí své místo. Téměř naprostá absence bigbítu, minimum bicích, žádné elektrické kytary. Místo toho spousta pro pop netradičních nástrojů typu mandolíny, tympánu, lesních rohů, klarinetů, fagotů, hobojů či fléten. Pro Vánoce tak typické rolničky se zde rozezní jen velmi decentně v mezihrách písně "Tak mi ruku dej". I proto má spíše než k popu "Mezi svými" blíže k vážné muzice.

Vlastně celá nahrávka působí trochu pochmurně. Není žádným spotřebním zbožím na jedno použití. Člověk by si ji neměl pouštět při práci nebo během jízdy autem. Aby si ji naplno vychutnal, měl by si k ní v klidu sednout a poslouchat. Texty a hudba spolu totiž velmi úzce souvisí a především lidé, kteří v životě hodně prožili, se v nich často najdou. Zároveň ale nechybí naděje. Pověstné světýlko na konci tunelu svítí. Když se zaposloucháte do Neckářova hlasu, zjistíte, že už pouze nešeptá a nevypráví, jako tomu bylo na "Dobrých časech". Znovu zpívá. Jasně, silně, průrazně. A když se dostane do více vypravěčských poloh, ta jistá dávka rezignace je nenávratně pryč. Zvolání "Kde jsi?" v titulní "Mezi svými" zní mocně a opravdově.

Znovu mu na tváři září úsměv, našel ty správné spolupracovníky v čele s producentem Dušanem Neuwerthem, udržuje se ve velmi dobré fyzické kondici. A hlavně má po ruce pořád svého bratra Jana. Člověka, který mu je obrovským pomocníkem. Na této nahrávce odvedl také velké penzum práce. Několik písní napsal, dirigoval sbory, zpíval, pomáhal všude, kde bylo zapotřebí. Ta jistota, že má Václav pořád po boku někoho, na koho se může stoprocentně spolehnout, je z jeho projevu také pořádně cítit.

Je paradoxem, že toto vánoční album vlastně ani není moc o Vánocích. Přináší spíše určitá duchovní poselství, do dnešní uspěchané doby také příležitost zastavit se, popřemýšlet o svém životě. Nejvýraznější sváteční skladbou, která svým pojetím a textem nejvíce odpovídá tradičním zvyklostem, je "Ježíšku z dávných dní". Vedle pilotu "Andělé strážní" nejsilnější zážitek z desky. K těm dalším povedeným patří i premiérový duet s Martou Kubišovou "Noc" či "Nebe modrý dostal jsem darem" s chytlavým refrénem.

Slabší místa představují snad jen "Pomíjivá" a "Za všechny blízké". Ty jsou příliš unylé a lehce stahují album do sfér šedi a rozplizlosti. V jiných okamžicích, pokud už to vypadá, že by se člověk mohl při poslechu začít nudit, přijde nějaký krásně rušivý okamžik. V písních "Hlídá je Bůh" a "Hvězda" je to například sbor Pueri Gaudentes, ve "Zpovědi" dokážou nenásilně probrat z letargie Clarinet Factory.

K absolutní dokonalosti ještě malinko chybí - jeden či dva songy chytlavějšího charakteru. Jinak ale Václav Neckář svou vánoční misi splnil perfektně. Je znovu ve formě, zpátky, skoro jak za starých časů. Nezbývá než se těšit na věci příští.