Milana Svobodu budete pravděpodobně znát převážně z pódií jazzových klubů, kde se se svým Big Bandem (resp. Kontra Bandem) nebo komornějším jazzovým kvartetem vyskytuje nejhojněji. Méně viditelný už je ve své roli skladatele scénické hudby - filmové i divadelní (pro Národní divadlo a Divadlo na Vinohradech zkomponoval řádově desítky představení); vyskytuje se i u mediálně známějších hudebních projektů na pomezí tradičních a moderních žánrů, dříve např. jako dirigent muzikálů Jesus Christ Superstar či Evita (nakonec právě odtud nejspíš pramení jeho kontakty s hvězdami současného šoubyznysu, se kterými pořádá třeba tradiční vánoční besídky). A patrně nejméně známý je jako skladatel "hudby pro klasická tělesa" (termín vypůjčený ze sleevnote k recenzovanému albu), přestože je to oblast, kterou se v poslední době zabývá nejvíc.

Záznam koncertu z pražského Rudolfina z listopadu minulého roku nabízí dva poměrně odlišné přístupy ke kompozici z ranku práce s "klasikou". První z nich, "Concerto Grosso", je duetem klavíru, houslí a smyčcového orchestru, je rozdělen do tří částí, které se vzájemně prolínají a jednotlivé jednoduché motivy se v různých kontextech opakují - zvukem je tato část velmi podobná například smyčcovému Epoque kvartetu (podepsanému například pod předělávkami písní Stromboli); druhá (ta delší) je čímsi jako soundtrackem k pohádkovému baletu "Mauglí" (resp. upravenou verzí jinak celovečerního představení - režiséra Vlastimila Harapese), do kterého je navíc zapojen Svobodův Kontra Band a skládá se z dvaceti krátkých kusů, mnohdy velmi odlišných a na sebe nenavazujících.

"Concerto Grosso" je výtečné. Pokud má nějak vypadat spolupráce zdánlivě nesourodých žánrů jazzu a klasiky a nemá docházet jen k pouhému stavění dvou různých orchestrů vedle sebe s minimálně vyvinutými komunikačními kanály (jak tomu bylo například u - na MusicServeru rovněž zmiňovaného - rudolfinského koncertu Wyntona Marsalise), pokud má tedy nějak vypadat zachování živelnosti a "jednoduchosti" jazzu v kombinaci s tradičním a bohatým zvukem klasického orchestru, pak právě tak, jak se povedlo Milanovi Svobodovi na "Concertu Grossu". Jednoduchost, přehlednost, gerschvinovská hravost, dynamika, napětí... co si přát víc.

Zvuková stopa suity z baletu "Mauglí" má zas všechny aspekty, které jsou typické pro pohádkovou hudbu. Záznam bez obrazového vjemu (který je u baletu snad i důležitější) je skutečně o cosi ochuzen. Místy připomíná sladkobolné táhlé smyčcové plochy z amerických filmů padesátých let, místy je až dechovkovitě humpolácký a odrhovačkovitý, člověk má pocit, jakoby hudbu vnímal z vedlejší místnosti, kde někdo nervózně přepíná mezi televizními programy se záznamem romantického klavíru Maláska, "Pytlákovou schovankou" a Odpoledne s dechovkou. Dohromady celek bez zvláštního dramatického vývoje a s roztříštěnou strukturou - tedy alespoň pro toho, kdo balet neviděl a vizuální stránku si nedoplňuje ze vzpomínek. Bylo by hloupé hudbu samotnou zatracovat, na stranu druhou by bylo velmi příjemné, kdyby se kompletní záznam celovečerního baletu podařilo přenést na nosič DVD.

CD "Milan Svoboda - The Rudolfinum Concert" v každém případě doporučit lze. Jeho první část slouží mimo jiné jen jako další důkaz toho, že práce s tradičními prostředky má stále svůj význam. Aneb, že pokud je co vyjadřovat, nezáleží toliko na aktuálnosti formy, jako na samotném obsahu. Nakonec tato formulka by šla použít na většinu titulů vydavatelství Lotos, kde se to prolínáním jazzové, etnické i klasické hudby jen hemží...