Víkendové hudební události přinesly svátek fanouškům alternativy s velkým A. Díky koncertům podobným tomu, jaký se odehrál v zapadlém Divadle Dobeška, je možné s klidem říct, že underground stále dýchá a že se na něj díky bohu pořád (docela) chodí. Svoji návštěvou poněkud odlehlé části Prahy poctila italská legenda Zu společně s důležitými součástkami tuzemské nezávislé scény Deceased Squirrel On The Phone a Microvomit.

Pokud jde o zúčastněnou dvojici předkapel, pojďme si je krátce představit. Obě mají kořeny na jihu (Microvomit jsou budějovičtí, Veverčáci podnikají hudební výpravy z Brna), dělají muziku hodně po svém (DSOTP baví svérázný minimal animal, Microvomit mají zase rádi apokalyptické kytarové úlety) a nesnaží se na sebe nijak přehnaně upozorňovat. Kdo si k nim najde cestu, toho odmění zážitkem k pohledání, sami ale žádný masivní nábor fanoušků neprovádí. Zapomeňte na sociální aktivity nebo poplatné braní koncertů s kdekým. Tady jde o muziku a životní styl. Průsečíky hudebních drah jihočeských a jihomoravských vloni vyústily ve vydání společné split kazety a tentokrát o sobě daly vědět i naživo, právě při otevírání večera pro italské kanóny.

Projekt DSOTP, který tvoří manželské duo Bára (bicí) & Tomáš (kytara), odehrál svoji část hravě a s lehkostí. Jejich sprostě jednoduchý garage styl vyzněl paradoxně mnohem sofistikovaněji, než by člověk u sdružení podobného formátu čekal, a působil příjemně autenticky (pozn. manželským dvojicím ve složení guitar & drums to u nás očividně docela šlape, udělejte něco pro sebe a poslechněte si příležitostně třeba čarodějné Lo/Ve). Veverčí dvojka si na nic nehraje, ždímá energii z naprostého minima a přitom dosahuje maximálních výsledků. Celkový efekt znásobily zvukové podmínky koncertu. Už od samého začátku se totiž jelo na pořádné obrátky. Zvukovka naznačila, že tenhle gig se chystá pořádně potrápit bubínky, což se také záhy potvrdilo (nic pro citlivé uši nevybavené špunty). Kdo si jindy stěžuje na nedostatečné volume, tentokrát si přišel na své. Veškerá produkce putovala přímo do morku kostí a vstřebávala se prakticky okamžitě.

Zatímco Deceased Squirrel On The Phone zvýšená hlasitost spíše pomohla, u Microvomit to samé nešlo říct zcela bez dalšího. Masivní droneové plochy snesou být hodně nahlas i drobet zkreslené, ale tohle už bylo vážně trochu au. Každý, kdo ocení strunné eposy porcované tříštivou rytmikou a zvládl příval decibelů, si ale musel šušňat. Kluci sestoupili z pódia dolů mezi lid v publiku a budovali jednu masivní kytarovou stěnu za druhou. Nebrali si žádné servítky. K lepší orientaci v hůře prostupných psychedelických plochách přitom sloužila extrémně dynamická hra na bicí, která se dočkala zákulisní pochvaly i od Gabea Serbiana, bubeníka Zu (a že ten má hodně silný mandát k tomu rozdávat chválu).

Zu coby hlavní záminka k večernímu výletu do okolí branických skal jsou toho času na evropském turné, během jehož pražské zastávky panovala celkem zvědavost, s čím přesně mají v úmyslu vystoupit. Za patnáct let existence mají diskografii bohatou víc než dost a každý fanoušek si v ní najde to svoje. I kdyby se rozhodli brát z kterékoli ze svých nahrávek, nikoho by jistě nezklamali. Prim u nich hraje originalita instrumentální sestavy, způsob spolupráce jednotlivých členů formace a brutální zvuk. S nástupem na pódium trojice odpálila nálož, která dala na vědomí, s kým má Dobeška tu čest. Tři řezníci v plné polní se uchýlili ke svým nejtvrdším kouskům ve stylu fenomenálního alba "Carboniferous", vydaného pod křídly Ipecac, kultovního labelu Mikea Pattona. Burácivá basa, masakrální bicí a free-jazzem políbené saxofonové party dohromady vytvořily nebezpečné monstrum bájných rozměrů, které jako by vyzývalo publikum k souboji. Přímé, soustředěné pohledy do očí, chladné jako ocel, fungovaly jako spolehlivější komunikační kanál než snaha o konverzování nebo suché fráze. Postupovalo od skladby ke skladbě bez nejmenších prodlev a opadnutí atmosféry.

Aniž by mezi trojicí zasloužilců experimentálního avant-jazz-rocku některý z nástrojů vynikal nad ostatní (Gabe Serbian, Luca T. Mai i Massimo Pupillo jsou si absolutně vyrovnanými kolegy), pohled plný respektu se přirozeně upínal především na Gabea za bicími, který uhánějící setlist držel pohromadě. Saxofon, jindy spíše sporadicky používaný doprovodný nástroj, u Zu pravidelně dostává místo na piedestalu a i na Dobešce se stal se neodmyslitelnou součástí sobotního večera. Jazzem prosycené variace byly působivou exhibicí na poslech i na pohled, daleko nejintenzivnější pocit ze zapojení výstavního dechového nástroje však ovládl smysly ve chvíli, kdy se v hlubších tónech synchronním způsobem přidal k ostatním nástrojům. Svou silou zvuky saxofonu během těchto momentů připomínaly výhružné signály věštící počátek invaze armády těžkooděnců a patřily mezi highlighty koncertu. Nebyly ale zdaleka jedinými - s nadšeným ohlasem se setkaly také rytmické pasáže jako na povel ponoukající fanoušky ke skupinovému pseudo-tanci.

Konec přišel rychle a chladnokrevně v duchu průběhu celého setlistu. Přídavku se publikum bohužel nedostalo, nereagovalo ale zdaleka zklamáním. Na to nejlepší není na místě navazovat. Vystoupení Zu bylo komplexním, uceleným kusem a jako takové mělo zůstat zachováno v paměti. A také navnadit zase na příště.