Když nemáte jako pořadatelé koncertů v rukou štěstí, kompenzovat se buďto nedá vůbec, anebo jen s rizikem, že se z vás stane celebrita hodná Jirky Babicy nebo Ládi Hrušky. Se zákeřnými nekalými živly se i tak ale zápasí těžko. Jedním z nich měly být logistické trable. Blíže neobjasněné, předem neovlivnitelné. Ve finále tak či onak znamenaly zpoždění začátku akce o hodinu a půl. S alespoň symbolickou útěchou se člověk mohl ukonejšit v momentě, kdy u vchodu spatřil kytaristu Ill Niño Diega Verducza. Hvězdné manýry nebo ostýchavost zjevně nenosí, jinak by si těžko vyhradil přátelské pokynutí na pozdrav každému, s kým se cestou do sálu setkal pohledem.

V něm se kromě Ill Niño vystřídaly další čtyři kapely. Maskované, s vrtkavou sestavou, pozoruhodným studiovým repertoárem i potenciálem budoucího úspěchu ve větším měřítku. Jakkoliv odlišné se zdály být, spojovala je nejen role předskokana, ale i mizerné technické podmínky, za jakých musely svůj set odehrát. Co si zvídavější posluchač vyhledal dopředu, se ukázalo jako více méně zbytečně vynaložená snaha. Rozeznat, jestli právě hrají čtyřicátníci z Projektu Parabelum nebo směsice členů Machine Head, Ill Niño a Soulfly, spojených pod hlavičkou čtveřice Terror Universal, se po sluchu dalo sotva rozeznat. Zrak byl důvěryhodnějším smyslem a odnesli jste si díky němu mnohem víc - pohled na masky démonických kreatur a přerostlých ještěrek na hlavách členů Terror Universal musel alespoň vzdáleně připomenout námezdní lovce z "Hvězdných válek". A potkat někoho z nich na baru, byl by pocit z toho, že jste součástí natáčení remaku "Nové naděje", snad ještě věrohodnější.

Ovšem zpět do reality k australským zástupcům crossoveru XtortYe. Směska rapu, elektroniky a metalu, která perthské pětici hraje v repertoáru, je pozoruhodným zpestřením diskografie pro každého, komu leží na harddisku nebo v poličce vedle hi-fi věže. A bezesporu by tak i fungovala naživo. Opět poukazovat na nešvary technického rázu - jakkoliv je způsobili pracovníci za zvukařským pultem nebo technické indispozice Nové Chmelnice - by bylo mlácení prázdné slámy.

Když nad těmito nedostatky přimhouříme oči, jeho vrchol patřil hned dvěma gladiátorům. Pražští The Snuff se po bok Ill Niño probili na jejich evropské turné díky účasti v soutěži Skutečná liga. Energičtější předskokany, navíc s výbornou, nedávno vydanou koncepční deskou "Lotus", si Ill Niño přát nemohli. Místy byla divokost The Snuff nevázaná až přehnaně, to jim ale není důvod zazlívat. Přesto je s podivem, že se při všech otočkách a zběsilých tanečních kreacích kytaristy Tomáše Kučery na pódiu nikomu nic nepřihodilo.

Ill Niño jako by zas spoléhali na sílu své pověsti a věřili, že k zajištění dostatku přízně publika postačí. A tak to i bylo - patnáct let zkušeností s hraním, prací s publikem a budováním silné vtahující atmosféry musí být někde znát. Energii navíc předložili o poznání hmatatelnější (circle pity a převržené barové stolky) a pocity tudíž vyvolávala uvěřitelnější než jejich čeští protihráči.

Navíc se dala mnohem víc ocenit slova zpěváka Cristiana Machada, který v závěru setu promlouval k publiku a oceňoval jeho soudržnost a nadšení se sdílením společných zážitků. V ten moment by někoho mohlo napadnout, že všechny neduhy večera může vzít čert. Čekat ale na výbuch destruktivních vášní za doprovodu "I'm Not the Enemy" z novinky "Till Death, La Familia" a dočkat se " Live Like There Is No Tommorow" beze špetky slyšitelných detailů, které ze skladby po právu dělají singl - to se bez výhrad přejít nedá. Obzvlášť pokud měla být pro příznivce tvrdších hudebních žánrů vstupenka za 650 korun investicí do kvality ve všech ohledech, což jednoznačně nebyla.