"Nevím, jestli jsem anarchista. Prostě dělám věci vlastní cestou a přemýšlím o nich," říkal den předtím v jednom baru na Letné. Manu, přismahlý prcek, co přitáhl s koženou bundou na holém těle - muzikant. Angažovaný, zábavný, čistý, upřímný. A pak jste ho viděli na té louce, hudbu dělal vlastní cestou a bylo vidět, že o ní přemýšlí. Přesvědčoval svým jazykovým mixem, že má rád Boba Marleyho a tanec a hudbu a politiku, že nenávidí tenhle svět, jeho problémy a politiky. Koukal při tom na Pražský Hrad. Jako když kapely před lety v Jeleňáku křičely z pódia: "Dík' pane prezidente, že tu můžeme všichni bejt a dohromady kouřit trávu!" O kus dál, na louce, všechno se to spojilo. Tak nějak.

Zásada Manu Chaa - music don't stop. Bubeníky cvičil ve vytrvalosti. Taky díky nim ten zvláštní spád a v okolí neviděná nálada, atmosféra, nadupanost. "Co uvidíte zítra, vám mnohem víc připomene Mano Negra, než moje sólovky," říkal taky na Letné. Bylo dobré vědět, že nejdete do čistého etna, něčeho akademicky zapáchajícího titulem world music. A byli to bubeníci, na nichž jste to poznali od začátku. Vzpomeňte si na Manova alba, zrychlete je natřikrát a přidejte punkový rytmus - to je zvuk, při němž se dá bavit. Hodně rychle, rozhýbaně, od srdce. V líbivých melodiích s rozervaností pankáče. A hlavně na konci, když spustil drobný déšť a ten prcek s Radiem Bemba za zády spustil naplno. Mano Negra zněli hradem. Zostřené kytary a neskutečné vcítění, jako mají kapely z Baskicka. Taky Španělska a Mexika. Spojit Skunk a Panteón Rococo, až tak mi to přišlo, když na nás basák s obnaženými kérkami i břichem pořvával: "Ska! Ska! Ska!" Jen ty dva samply se připomínaly od začátku do konce. Hej hou.

Radio Bemba, Radio Bemba, Radio Bemba. I bez nich je něco. Totiž občas ta smršť přestala. Manu připnul kytaru, vyšel dopředu a jako Antonio Banderas brnkal svoje protestsongy. A sílu to mělo stejnou jako rychlé kusy. Polaritu jinou. Teď se vám chtělo, s celou tíhou minulosti, stoupnout do pozoru a zatnout pěst za všechny Clandestino-ilegální přistěhovalce vykořisťované mocnými. Co Manu tvrdí, jeho světonázor, myšlenky do jedné obnažené, uvěřitelné, pravdivé. Snad ne jen pro ten okamžik. Byl čas vzpomenout na další letenskou větu. V té chvíli: "You know, basically, this world is shit." Přijímat ji a bránit se zároveň. Protože v zásadě ano, je. Ale pořád existuje něco tak přirozeně nádherného jako hudba Manu Chaa. Marihuana Ilegal.

Celá show se přelila. "Konec," říká Manu, konec. Jenže muzikanti jsou pořád na pódiu. Pouští do sebe chemické i přírodní beaty a úplně naživo představují to, čemu Fermin Muguruza říká dub manifest. Rychlé, plné perkusí (odpočinou si ti chlápci vůbec?) a hlavně živé. Je to živé. Že ti kosmopoliti vyřvávají pod okny Hrady Internationala? Koho by tohle bralo? No považte, tady se lidi baví. A o to jde hlavně. V každém ohledu a pádu. Napráskat sem autobusy městských kulturních atašé a břichatých šéfíků okresních kulturních domů. Aby viděli, co je pravá lidová zábava. A taky se zhoupli do rytmu.

Manu Chao, Radio Bemba Sound System, Pražský Hrad, louka za jízdárnou, 25.5.2002