Tak jsme si v první části reportáže trochu zamručeli a teď je načase zase začít chválit. Třetí a čtvrtý den na maďarském Szigetu se totiž maximálně vydařily. Sice se stále prodíráme davy lidí a sledujeme na nebezpečných místech ukotvené stany nebožáků, co dorazili později, ale třeba takové sprchy, to je krása. Tak horkou vodu jako tady, jinde nenajdete. Anebo ta kuchyně. Řecká, maďarská, ruská, mexická, thajská, italská, americká, německá, vegetariánská a spousta a spousta dalších. Za celý týden nezkusíte všechno, co byste rádi. Tipem k vyzkoušení může být třeba kolbice, což jsou malé párečky se zelím, cibulí a pikantní omáčkou v pečivu ve tvaru jehlanu, to celé asi za 140 Kč.

Když už jsme ale u těch tipů, dopoledne jsou jako dělaná na výlety po Budapešti a kromě obligátních lázní nebo jedné z nejstarších evropských zoo lze doporučit i Tropicarium, kde vám nad hlavou budou plavat žraloci, ve výhledu na krokodýly zažijete bouřku jako v pralese a můžete si sáhnout i na rejnoka.

I noční život v areálu Szigetu však stojí za to. Procházet se uličkami, kde jsou stromy ozdobené blikajícími vánočními ozdobami, nebo se ve tři ráno nechat vymrštit do vzduchu katapultem má něco do sebe, jen dejte pozor, ať cestou od táboráku, kde se zpívají hity Incubus nenarazíte na strip bar. Jeden mladík tam náhodou zabloudil a než se nadál, seděl spoutaný na židli a místo slíbených dvou blondýnek na něm rajtovala obézní domina. I tohle je Sziget.

Vás ale určitě zajímá hlavně hudba. A té dobré bylo v pátek tolik, že lze jen stěží určit, který ze všech těch fantastických koncertů byl vlastně nejlepší. Přitom to díky headlinerovi v podání Manu Chaa a jeho skupiny La Ventura měl být jeden z nejslabších dní. Stačilo se mu ale po zkušenostech z Rock For People chytře vyhnout a hned se daly věci do pohybu.

Největší festivalová scéna zkraje odpoledne patřila Johnu Newmanovi a podobně jako na Colours Of Ostrava, i tady ze sebe dal britský zpěvák se zálibou ve stepu úplně všechno. Neuvěřitelným nasazením, s nímž se plně oddával všem svým skladbám včetně spoluprací, jako "Blame", "Not Giving In" nebo oldchoolové balada "I'm Not Your Man", jako by chtěl ukázat, že relativní nezájem o jeho druhé album "Revolve" jej nezastaví. S novým singlem "Olé" už avizoval studiovou trojku. Prošoupané střevíce, válení se po zemi, pokorné proslovy, sehraná kapela i skupinové výskoky z dřepu. I přes chybějící "Feel The Love" to byl rozhodně lepší koncert než na Rock am Ring 2014 i na Colours. A ta euforie během už téměř půlmiliardového megahitu "Love Me Again"? Paráda.

Po krátké pauze, kdy se u hlavní scény mávalo více jak patnácti tisíci vlajkami, nastoupili Bastille. A i oni překonali všechna doposud viděná vystoupení, a to jak ty na Rock im Park, Colours Of Ostrava či Lollapalooze (což přece jen nebylo nic těžkého), tak také to dosud nejlepší v SaSaZu. I oni mají před vydáním nového alba, "Wild World" vyjde už na začátku září a jak sami přiznali, mají z toho obrovský strach. Navázat na prvotinu další sadou hitů a nestát se kapelou jedné dobré desky bude velká výzva a snad i z toho důvodu Dan Smith dělal všechno proto, aby v moři dalších vystoupení na Szigetu to jeho nezapadlo.

Stejně jako The Chemical Brothers, John Newman a mnoho dalších, tak i oni věnovali vzpomínku Danu Panaitescovi, jednomu z hlavních promotérů Szigetu a dalších maďarských festivalů, který tragicky zahynul v automobilové bouračce jen dva týdny před festivalem. A i když skoro celý koncert bojoval s odposlechy na pódiu, náladu mu to nezkazilo. Velkou část setlistu tvořily nové skladby, zazněly například "Send Them Off", "The Currents" nebo aktuální singl "Good Grief", a zatímco loni ještě čerstvý materiál v Německu zněl jako nehotové polotovary, tentokrát už měl kromě typického urban popového zvuku veškeré aranžérské pentle a vyhrávky, a nebylo tak těžké si představit, že by se mohlo jednat o velké hity následujících měsíců. A došlo dokonce i na úderný cover "No Scrubs" od TLC, který skupina nahrála na své druhé EP ještě před svým celosvětovým průlomem.

Dan Smith ale kromě vytrvalé komunikace s publikem, přirovnávání Szigetu ke Glastonbury a prezentování nových skladeb také bubnoval, hrál na klávesy, mluvil maďarsky, točil si publikum na telefon, na němž má parádní kryt vypadající jako tetris, anebo si během "Flaws" doběhl na zvukařskou věž, vylezl až na střechu a dozpíval píseň z ní.

Na world music stagi mezitím během pár skladeb rozdováděl Goran Bregović se svým The Wedding And Funeral Bandem publikum tak, až se cizí lidé chytali za ruce a dělali v davu vláček a tančili a smáli se, až je z toho bolelo za ušima. Neskutečný fenomén, chceme ještě!

Duševní hygienu a vnitřní očistu jste mohli provést u indierockových Editors ve stanu A38, kteří hned ze startu pálili osudové skladby jako "Smokers Outside The Hospital Doors" nebo "The Racing Rats". Na síle ale neztráceli ani v druhé půli a zatímco Tom Smith lezl po klavíru a prodával svůj okouzlující hluboký vokál, mohli jste postřehnout, že oproti pražskému koncertu přibyla v setlistu i novinka "The Pulse". Velkým zážitkem byly rovněž v Praze absentující písně "Ocean Of Night" a závěrečná "Marching Orders", přičemž první zmíněná se dočkala zrychlení, které jí však na kráse neubralo, a finální opus působil po divočině s prodlouženou verzí "Papillon" zase jako vykoupení. Editors už asi horší než špičkové koncerty neumí.

Pokud jste po skončení koncertu zamířili doprava, mohli jste na Europe stagi narazit na skupinu Avec, jeden z letošních festivalových objevů. Formace, která svou hudbou nemá daleko třeba k Daughter nebo The xx, navzdory všem předpokladům nepochází z Británie, ale kupodivu z Rakouska, a jedná se tak o jednoho z mála interpretů od našich jižních sousedů, kterému byste měli dát šanci. Poznávací znaky? Melancholie a krasosmutnění.

Elektronické a triphopové uskupení Unkle, kterému v devadesátých letech nazpíval vokály třeba Thom Yorke z Radiohead, Richard Ashcroft z The Verve nebo Badly Drown Boy, už se sice může asi řadit mezi legendy, v konkurenci ostatních ale jejich set ve stanu A38 spíše zapadl.

V sobotu patřili mezi jedny z taháků metalcoroví Bring Me The Horizon, a i když se skupina může pochlubit fanynkami, které na jejich koncert avizovaný na 17:45 čekaly pod pódiem už od jedenácti dopoledne, musel jejich set, v němž se viditelně unavený Oli Sykes s vokály spíše trápil a raději je přenechával publiku, urazit i ty nejvěrnější, jejichž znalosti nekončí u "Shadow Moses" a "Can You Feel My Heart". Vždyť ten člověk už nedává skoro žádný refrén a většina koncertu je díky němu spíš o efektech a instrumentálních schopnostech jeho souputníků. Bída.

Kdo je na Szigetu největší hipster, ukázali !!!. Formace ze Sacramenta, pro jejíž název se vžilo i označení Chk Chk Chk, svým dancepunkovým vystoupením s příměsemi synthpopu vypadala díky kudrnaté kštici, košili s krátkými rukávy a minikraťáskům frontmana Nica Offera jako parta pařících ajťáků, kteří zamrzli v devadesátkách. Poloprázdný stan naštěstí rozdivočeli jako málokdo. Člověku se chtě nechtě na mysl drali dnes už polozapomenutí Friendly Fires, kteří podobně jako oni uměli na koncertech perfektně strhnout, nikdy ale nepronikli dostatečně hluboko do mainstreamu, aby na ně chodilo dostatek lidí, kteří je udrží životaschopné. Škoda, obě kapely by si větší pozornost zasloužily.

Za ošklivé káčátko byli trochu nespravedlivě označení i Sigur Rós, kteří, ačkoli na hlavní scéně, taktéž bojovali s návštěvností. Je to sice trochu relativní vzhledem k těm desetitisícům hlav pod nimi, jenže na rozdíl od ostatních headlinerů u nich nebyl problém procpat se až k pódiu, protože spousta lidí šla do stanu na Kodaline.

Islanďané opět odehráli emočně přeplněné vystoupení plné Jónsiho nebeského vokálu a zvuku smyčce, který sjížděl po kytaře, ale ať už vsázeli na intimnější momenty, nebo zaútočili post-rockovými pasážemi, bylo z toho cítit jediné - hudba Sigur Rós potřebuje tmu. Za slunce, byť pomalu zapadajícího, to není ono.

Kodaline bohužel do třetice potvrdili, že jejich principál Steve Garrigan se sice může vymlouvat na nemoc, jak chce, ale i zdravý prostě zpívá falešně a udržet tón je pro něj nadlidský úkol. Těm tisícovkám lidem, kteří stan beznadějně zaplnili, to bylo ale evidentně jedno a když mezi tím vším máváním irskými vlajkami zazpívali refrén "High Hopes", nebo svítícími telefony doplnili "Love Will Set You Free", šel z toho mráz po zádech. Setlist byl totožný jako v Ostravě, kromě páteře z desky "Coming Up For Air" zazněla tedy i novinka "Raging", která vzešla ze spolupráce s Kygem. Atmosféra ve srovnání s koncerty v české i severomoravské metropoli byla ale nesrovnatelná. Pokud jste o nich dosud neslyšeli, nastudujte si je. Protože ať chcete nebo ne, Kodaline rostou pro stadiony.

Ty už ostatně pár let okupují britští Muse. Alt-rocková formace vydala loni právem oceňované album "Drones", na němž se opět nebála otevřít palčivá témata současnosti. Americká válečná politika, technologie, které nad námi přebírají kontrolu, zabijácké drony, které chladnokrevně vraždí nevinné civilisty v oblastech se zásobami ropy, a snaha o vzepření se lidského ducha proti diktátu všemocných autorit. To jsou aktuální témata, kterým se dost možná nejlepší album loňského roku věnuje a jímž trio doplněné o koncertního muzikanta Morgana Nichollse nechce jen bavit, ale také donutit přemýšlet, diskutovat, řešit. Nezapomínejme tedy na tuto rovinu a neshazujme jejich ambiciózní dílo jen poznatkem, že zatímco robotice se věnující "The 2nd Law" bylo elektroničtější, současná sbírka staví na rockovějším základu a odpichu chytlavých syrových riffů.

Festivalový set na Szigetu se bohužel musel obejít bez létajících dronů a třiašedesátistupňového pódia, které si skupina dovezla do Prahy, a jejich scéna se tak v mnohém blížila té, kterou loni v září dovezli na berlínskou Lollapaloozu. Tam však šlo a špičkový koncert a ten maďarský za ním o mnoho nezaostával. Museli jsme se sice obejít bez "Supremacy", "Stockholm Syndrome", "Apocalypse Please" a "Reapers", zato ale zazněla například "Map Of The Problematiqué" nebo Mattem Bellamym na klavír odehraná "The Globalists". Ve společnosti hitů, jako "Plug In Baby", "Madness", "Starlight", "Supermassive Black Hole" nebo "Time Is Running Out", ale člověk stejně neměl pocit nějakého ochuzení, spíš měl co dělat, aby jeho pokusy o zpěv nezanikly v tom chorálu, který spouštěli všichni kolem něj.

Projekce byly tentokrát jiné než v Berlíně, ale až na propagandistické proslovy a kapelu hrající na šňůrkách jako loutky byste v nich současná témata novinky nacházeli jen zřídka. Z show nechyběly velké bílé nafukovací balóny anebo déšť konfet doplněný o výbuch papírových rolí v posledním refrénu geniální hitovky "Mercy". Po očekávaném závěru s "Knights Of Cydonia" Muse cestou z pódia rovnou nasedli do svých černých mercedesů a s početnou ochrankou a celým svým týmem jako kolona projížděli kamenitou cestou mezi stany ven z areálu.

Ani po nich zábava ale ještě nekončila a kromě výše zmíněného nočního programu se davy rozprchly do všech směrů. Někdo zamířil do europaletami zbudovaného kolosea, další objevil v Telekom aréně nový talent na poli taneční hudby v podobě Thomase Golda a třeba ve stanu A38 ještě hrála Róisín Murphy.

Třiačtyřicetiletá zpěvačka má za sebou sice nominaci na Mercury Prize za loňské album "Hairless Toys" a letošní novinka "Take Her Up To Monto" se ještě na pultech obchodů ani neohřála, nicméně autorka jednoho z nejprotivnějších rádiových hitů v podobě "Sing It Back" od své dřívější formace Moloko na pódiu působila spíše jako trapná postavička zoufale křičící o pozornost. Neustálými převleky, které obměňovala i v průběhu jediné písně, působila s chobotnicí na hlavě nebo ve stavařské bundě spíše jako zahraniční obdoba Jany Kratochvílové než jako extravagantní stylotvůrce. V kombinaci se stereotypní a nenápaditou hudbou byl její koncert k nevydržení. Vždyť jak její hity "Overpowered" a "Exploitation" začaly, tak také až na odchylku v podobě vložení refrénu "Sing It Back" do druhé zmíněné také skončily. Ubíjející.

Až na pár výjimek ale třetí a čtvrtý den předvedly, o čem Sziget je. O perfektních koncertech a neočekávaných zážitcích, pro něž si často stačí zajít jen za roh.