V souvislosti se dvěma koncerty ikony současné francouzské hudební scény Zaz na ostravských Colours jste si mohli přečíst jen samé superlativy. Rodačka z Tours festivalové návštěvníky nadchla svou bezprostředností, živelností a citem pro vyvážený mix šansonu, popu, jazzu a dalších odrůd své pestré hudební tvorby. Kdo ale čekal, že se v duchu mimořádného koncertního zážitku ponese také první pražské dostaveníčko, pro které přišel čas krátce po vydání desky "Paris" vzdávající hold francouzské metropoli, byl možná lehce zklamán.

Možná to bylo dusnými prostory narvaného Fora Karlín, možná tím, že na sebe Isabelle Geffroy nechala poměrně dlouho čekat a po zhruba třicetiminutovém úvodním čísle Elis a další déle než půlhodinové prodlevě ji nedočkavé publikum muselo začít hlasitě vyvolávat. Zaz si každopádně pražské diváky kolem prstu vyloženě neomotala.

Jako ideální volba se neukázala předskakující Elis, která vtrhla na pódium úderem osmé hodiny a spustila své ušitrhající číslo plné patetických hlasových exbibic a úmorné snahy publiku dokázat, že Eliška Mrázová, která na jaře usilovala o přízeň televizních diváků Hlasu Česko Slovenska, umí. Nelze jí upřít, že pěvecky na tom není špatně a ve svých písničkách se pokouší přijít s jiným zvukem, než jaký byste od účastnice talentové soutěže čekali. Bohužel však Elis patří spíše k těm mladým tuzemským jménům, o nichž se víc mluví v souvislosti s realitě příliš neodpovídající mediální tlačenkou, než že by jejich tvorba skutečně oslovovala širší publikum.

Ve Foru Karlín zněla chvíli jako Jessie J v těch polohách, kdy to s vervou už přehání. Ani sympatický fakt, že Elis je šikovná muzikantka, co se dokáže doprovodit na ukulele i na klávesy, nezastřel dojem, že zatím nenašla polohu, která jí sedí, a její pódiový guláš plný jižanského temperamentu, cirkusové rozdováděnosti i závanu retra tak nechutnal zrovna lahodně. To potvrdila balada o holčičce píšící dopis své mamince z koncentračního tábora, která si zejména po textové stránce pletla emoce s ubíjející sbírkou klišé.

Jaký je rozdíl, když si někdo na nespoutanou divoženku jen hraje a když jí někdo je, ukázal nástup hlavní hvězdy večera. Zaz totiž vtrhla na jeviště s loňským hitem "On Ira" z druhé studiovky "Recto Verso" a ve vydýchaném sále hned zavládla veselejší nálada. Umělkyně, jež začínala jako pouliční muzikantka, už od první písničky zářila jako sluníčko, do obecenstva vylila pomyslný kýbl energie a to jí přízeň vracelo nadšeným vytleskáváním, tanečky i zpěvem refrénového popěvku. Škoda že uvítací euforie vydržela jen chvíli.

Když se Forum Karlín rozzářilo pestrobarevnými blikajícími světýlky při svěží a radostné popové hitovce "Gamine", souznění s diváky ještě fungovalo. Jenže poté jako by se koncentrace v sále začala trochu rozpouštět. Na pódiu se střídali různí hudebníci, chvíli hrály prim dechy, jindy akustická kytara nebo harmonika a obecenstvo jako by nebylo připravené na to, že na koncertě se bude nejen křepčit ve stylu rádiového hitu "Je veux" ze zpěvaččiny prvotiny, ale prostor dostanou i covery z poslední desky "Paris" čerpající ze zlatého fondu klasik o francouzském hlavním městě. Ty by možná lépe vyzněly na jiném typu koncertu.

Jestli v něčem Zaz opravdu nadchla, pak to byla její poctivá příprava. Tolik českých vět, co během letos poslední listopadové soboty odříkala, se totiž na vystoupení zahraničních hvězd jen tak neslyší. Říct na úvod "Dóbry véčer" ještě takové terno není, když se ale i v pauzách mezi jednotlivými skladbami sympatická Francouzka trápila s naším jazykem a hlásala "Dekuji", "Tancůjté" nebo "Zpivéjte", jásot nebral konce. Krom jednoslovných frází se ale Zaz nebála ani vět. Ba dokonce ani celého vyprávění. To když přihlížejícím odříkala bajku o kolibříkovi a hořícím lese, která, dle jejích slov, vystihuje její filosofii. Pojednávala o tom, že v lese vypukl požár a zatímco všechna zvířata utíkala, kolibřík začal nabírat vodu do zobáčku a hasit. "Co děláš?" podivovala se ostatní zvířata. "Dělám, co můžu," pronesla Zaz kolibříkova slova a vysloužila si bujaré ovace.

Ty sklidila i za emotivní provedení nádherné balady "Si", z něhož mrazilo, rovněž interpretace pouliční odrhovačky "Les Passants" na pozadí umělých kulis Paříže patřila k těm nejsilnějším okamžikům setlistu. Škoda že spád koncertu brzdily převlékací pauzy a úpravy pódia. Aby totiž Zaz pražské publikum plně uspokojila a vtáhla ho do víru koncertu, potřebovala by energicky daleko údernější a lépe vygradovaný set, v němž by plně prodala svou živočišnost a dovednost strhnout davy. Na to bylo jen jedno "Je veux" Pražanům málo.

Přesto asi málokdo návštěvy koncertu litoval. Kromě skutečnosti, že se zajisté jednalo o lepší program než s utrpením v televizi sledovat, jak si Karel Gott, Lucie Bílá a Kabát odnášejí další slavíky, byl večer i zajímavým oknem do světa francouzské muzikantky. Vidět totiž rozdováděnou Zaz poskakovat na pódiu, smát se od ucha k uchu a sympaticky se trápit s českými frázemi dojem zanechá, i kdyby nezazpívala ani tón.