Když s jakýmkoli interpretem nebo interpretkou chystáte rozhovor, sesbíráte si všechny možné materiály, abyste mohli pokládat co nejzajímavější otázky a nic vás nevyvedlo z míry. U Gábiny to však bylo malinko obtížnější. Proto nešlo naše interview na trase Česká republika - USA začít jinak.

Když jsem si o vás na internetu zjišťoval informace, nenarazil jsem - vyjma Facebooku - na žádnou oficiální webovou stránku. Na web jste zanevřela?

Nedá se říct, že bych na něj zanevřela, ale komunikace s fanoušky je mnohem jednodušší na Facebooku. Cítím se být jim tak nějak blíž.

Vaše rodina je hudebně zaměřená, nebylo tedy problémem vás ke zpěvu nutit, že?

Moje rodina miluje muziku. Já i můj bratr jsme byli, co se muziky týče, odmalinka hodně ovlivněni naším tátou. Brával nás na zkoušky se svou kapelou, pouštěl nám své oblíbené kapely a nám se to líbilo. Oba jsme jednou chtěli být jako on a posunout to ještě dál.

Nedávno jste právě na Facebooku zveřejnila video bubnujícího bratra (na snímku vlevo s ním, pozn.red.), má podobně nemalé cíle jako vy?

Ano, musím říct, že má podobně velké ambice jako já a já mu to schvaluji. Má mou podporu, ale to, jestli jich dosáhne, ukáže jeho vlastní vůle, odhodlání a pracovitost.

Vraťme se k vám, do období SuperStar. V ní jste skončila druhá. Co tenkrát podle vás, kromě hlasů fanoušků, chybělo k tomu, abyste porazila Lukáše Adamce?

Já vlastně sama nevím. Existují různé hypotézy, dogmata a domněnky o tom, proč jsem nemohla vyhrát, ale nemám potřebu se k tomu vracet. Jsem vděčná lidem za to, že jsem se dostala v soutěži tak daleko. Bez nich bych nebyla tady a teď a nemohla zrealizovat mnohem větší plány ve svém životě.

Pak přišla první sólová deska. Také jste, podobně jako jiní soutěžící, musela řešit, aby album vyšlo co nejdříve a zároveň jste si za ním mohla stát. Co na něj dnes říkáte? Poslechnete si ho občas?

Bylo nahráno za měsíc a půl a nese velmi příznačný název "Dvojí tvář". První alba po takovýchto soutěžích musí být především levná a rychlá. To je vydavatelský byznys. Tento přístup se mi nelíbil, a proto jsem se rozhodla v této spolupráci nadále nepokračovat. Debut byl přesto velmi úspěšný a u lidí oblíbený, za což jsem nesmírně ráda.

Jela jste i turné s Karlem Gottem, co jste si z něho odnesla?

Turné s Karlem Gottem byla další skvělá zkušenost. Zpívala jsem na velkých pódiích a před velkým publikem po celém Česku a Slovensku. Poznala jsem velké množství nových lidí a nahlédla do zákulisí české špičky. Jsem za tuhle příležitost, kterou mi Karel dal, velmi vděčná.

Jak jste se dostala k Leškovi Wronkovi a partě, která s vámi dělala následující desku "Celkem jiná"?

Lešek Wronka byl jedním z malá lidí a producentů, který mě podpořil v tom, abych se držela rockové cesty a neuhýbala. Rozuměli jsme si v tom, kam by moje cesta v Česku mohla směřovat, a tak jsme si plácli. Vydali jsme skvělou desku "Celkem jiná", která byla u lidí taktéž velmi oblíbená, i když o dost tvrdší.

Neměla jste obavy, že z vás bude chtít Wronka udělat druhou Ewu Farnou?

Neměla jsem obavy, protože jednak jsme každá jiná a také jsem věděla, že pokud by mě tlačili směrem, který se mi nelíbí, postavím si hlavu. Jsem už taková. Musím si stát za tím, co dělám, jinak to pro mě ztrácí smysl. Naše záměry se ale časem ukázaly rozdílné, a proto jsem i tuto spolupráci ukončila.

V čem byly vaše záměry rozdílné?

Především v tom, jakým způsobem se mám jako zpěvačka prezentovat. Měla jsem to v tomhle směru vždy trochu těžší, protože jsem rockerka. Neustále jsem poslouchala, že jsem těžko prodejná, že se musím přizpůsobit, že o kom se nepíše v bulváru, jako by nebyl, jako by neexistoval, všechno se točilo kolem PR. To pro mě ale bylo vždy útrpné, opravdu nejsem ten typ člověka, který kolem sebe něco takového potřebuje. Toužím lidi inspirovat tím, co dělám a kým jsem, a ne jim ukazovat svoje spodní prádlo. Nemohla jsem tomuto 'nejlepšímu možnému způsobu, jak být vidět' nadále propůjčovat svoji tvář a svoje jméno. Řekla jsem dost.

V prohlášení na Facebooku jste napsala něco ve smyslu, že jste se cítila vázána vydavatelstvím, manažerem, pořád vás někdo někam nutil. Kdy jste si řekla dost, končím?

Táhlo se to už velmi dlouhou dobu. Měla jsem vždy velké sny a cíle a nestyděla jsem se říct je nahlas. SuperStar byla jen prostředkem k tomu posunout se dál, protože na světové pódia se nedostanete z dětského pokojíčku. Kompromis je zkrátka někdy nevyhnutelná věc, ale nesmíte se tím kompromisem stát. To jsem časem začala pociťovat. Vzpomněla jsem si na to, že to byl jen schůdek, a ne cílová stanice. Že je čas jít dál, jinak zůstanu jen ve čtvrtině své původní cesty. A tak jsem to udělala.

Na to, abyste zahájila kariéru v Americe, je však potřeba také dostatek finančních prostředků. Nikdy jste neměla strach, že vysoké náklady s odjezdem do USA spojené mohou vaše sny zničit?

Samozřejmě že jsem o tom přemýšlela, ale brala jsem to jen jako výmluvu, proč to neudělat. Velké změny jsou spojené s odvážným rozhodnutím. Bez něj se změna ve vašem životě málokdy může projevit a já ji moc chtěla. Šetřila jsem si peníze, nerozhazovala za věci, které nepotřebuji. Věděla jsem, že nejlepší investice je ta do vědomostí a do zlepšení svých schopností. V mém případě jsem tyto peníze použila na studium zpěvu a angličtiny. Dvě věci neodvratně spojené s mým cílem. A vyplatilo se.

Co jste si vlastně řekla, když jste do Ameriky odjížděla?

Že nemám co ztratit a jsem pyšná na to, že když se ve svém životě pro něco rozhodnu, udělám to a jen o tom nemluvím. Že stojím sama za sebou, i když musím jít proti přesvědčení všech, včetně svých nejbližších. Pokud si totiž v takových chvílích stojíte za svým a vytrváte, stanete se sám sobě nejlepším přítelem. Pak už nepotřebujete tolik znát názor druhých na věci, které v životě děláte. Víte, že se můžete spolehnout sám na sebe.

Dlouho o vás nebylo moc slyšet a najednou se vynoříte s takovou bombou. Můžete fanouškům popsat, jak k vašim námluvám s Trans-Siberian Orchestra vlastně došlo?

V dnešní době již běžná věc. TSO našli videa, které jsem natočila se svým učitelem Kenem Tamplinem na YouTube, a kontaktovali mě ohledně spolupráce na nadcházejícím zimním turné. Odjela jsem na takový sebekonkurz na Floridu, kde jsem prokázala, že ve skutečnosti zpívám stejně jako na nahrávkách a že jsem docela fajn holka. Byli nadšeni a přijali mě bez váhání jako novou zpěvačku.

Můžete neznalým TSO alespoň trochu vlastními slovy představit?

Trans-Siberian Orchestra je neobvyklým hudebním počinem amerického muzikanta Paula O´Neilla. Je to spojení klasické a rockové hudby doprovázené obrovskou laserovou a světelnou show. Každé vydané album má svůj konkrétní příběh a působí zde jedni z nejlepších muzikantů z celého světa. Například Al Pitrelli (ex- Megadeth, Alice Cooper), John O´Reilly (Rainbow), Russel Allen, Jeff Scott Soto (ex-Yngwie Malmsteen, Journey) nebo vynikající pianista Vitalij Kuplij. Sdílet s takovými lidmi jedno pódium je úžasné, pro mě jsou jako rodina.

Znala jste jejich tvorbu před tím, než jste k nim nastoupila?

Ne, neznala. Je to nejúspěšnější neznámá kapela na světě, teda aspoň byla pro mě (smích). V Evropě nejsou tak známí, i když měli například tento rok koncert i v Praze v Kongresovém centru. Ale v Americe zná TSO skoro každé malé dítě. Je to vánoční kapela. Jakmile přijde čas Vánoc, lidé nastrojí stromeček, pověsí punčochy nad krb a jdou na koncert Trans-Siberian Orchestra. (úsměv)

Škarohlídi už nyní namítají, že v této kapele je spousta členů a že se tam střídají jak ponožky. Co byste jim vzkázala?

Že je to nedorozumění, protože ve skutečnosti Trans-Siberian Orchestra není jen jedna kapela, ale dvě. Západní skupina a východní. Tyto dvě party jedou stejnou show ve stejnou dobu, jen v každé působí jiní lidé a na jiných stranách Spojených států, a tak to vypadá, že jsou tam neustále nové tváře. Většina muzikantů i zpěváků a zpěvaček se každý rok vrací, někteří jsou součástí této velké rodiny více než deset let. Pokud někdo odejde, většinou je to z vlastního rozhodnutí.

Šňůra šedesáti halových koncertů je v plném proudu, jaké dojmy jste si odnesla z prvních vystoupení?

Dojmy jsou úžasné. Je nádherné, když vám každý večer tleská v průměru deset tisíc lidí. Náš kapelník Al Pitrelli mě vždy před mým výstupem na pódiu představí, takže mě lidé vítají s nadšením, přijde jim totiž úžasné, že mladá holka z malinké země se dostala do takové kapely. A mě zase těší dělat dobré jméno své zemi tímto způsobem. Lidé pak po koncertech za mnou chodí, gratulují mi k talentu, k odvaze a mluví o svých zážitcích, které si odnesli z pobytu v Praze.

Co vás vlastně po koncertní šňůře čeká? Vracíte se zpátky do Česka, nebo zůstáváte v Americe?

Plánuji zůstat na nějaký čas v USA, protože mě tu čeká další práce. A pak uvidíme, kam mě mé srdce bude táhnout, já ho totiž budu následovat, ať se rozhodne jít kamkoli.

Při pohledu do budoucnosti, ať už blízké či vzdálené, se někteří fanoušci obávají, že už češtinu z vašich úst neuslyší a časem se z vás stane Američanka...

V Česku mám silnou základnu fanoušků, na které nezapomínám. Mám tam svou rodinu a svého přítele, které miluji. Takže v budoucnu to spíš vidím na velmi časté pendlování mezi rodnou zemí a Spojenými státy.

Na první pohled působíte spíš jak popová princezna. Posloucháte i jiné žánry? Ostatně TSO jsou mixem spousty žánrů...

Poslouchám velké množství žánrů. Od všeho něco. Miluji například klasickou hudbu, ale jako zpěvačka jsem se našla v tvrdší muzice. Líbí se mi ta síla, kterou dodává. Mně ji tato muzika dala v době, kdy jsem ji nejvíc potřebovala, a proto si jí tak vážím.